12.9.2015

Po slovenských hradech i silničkách

Letošní léto bylo extra suchý, extra žhavý a z mýho pohledu taky zbytečně dlouhý. Celkově musím říct, že nemám rád vedra – mnohem radši se balím do kabátů, šál a čepic – a letos to teda bylo opravdu echt. No a jelikož tohle léto navíc ani nemám dovolenou, bylo potřeba udělat si radost jinak – ideálně víkendovejma výletama. Na jeden takovej jsme se vypravili předposlední víkend v srpnu a bylo to docela fajn.

Že létu nemůžu říkat prázdniny, s tím už jsem se celkem smířil. Už loni jsem pracoval každej den, třebaže jen na půl úvazku, takže o nějakým několikatýdenním dobrodružství nemohla být ani řeč. Letos je to ale přecejen trochu náročnější. Pracuju normálně na plnej úvazek a ke všemu ve zkušební době nemám nárok na dovolenou – a to je při nástupu koncem června docela drsná kombinace. K tomu všemu ty nechutný nekončící sucha a vedra a fakt, že žijeme v zemi bez pořádný vodní plochy, čti moře.

Z nedostatku volna, času, ale i energie jsme se s Terkou rozhodli vyrazit během léta jen na dva víkendové výlety. Jednou jsme vyrazili na prodlouženej víkend do Slovinska. Navštívili rodinu, trochu se zchladili v moři a odškrtli si povinnost vykoupat se alespoň jednou ročně ve slaný vodě. Podruhý jsme vyrazili do názvově podobný země, na Slovensko. Tentokrát už žádný koupáníčko v plánu nebylo, tentokrát jsme vzali útokem západoslovenský hrady, tedy alespoň jsme si to mysleli.

Výlet na Slovensko jsme pojali celkem náročným stylem. V pátek odpo jsme měli v plánu dojet do Olomouce, tam se večer najíst a projít, ráno pak zamířit na první čtyři hrady a v sobotu večer se ubytovat v penzionku v Trenčíně. Na neděli jsme si chtěli nechat zbývající tři hrady a pak frrrrr domu, ať to stihneme ještě na večeři. Plán začínal mít trhliny hned v pátek odpoledne. Zjistili jsme, že do Olomouce před osmou nedorazíme a pokud z ní chceme něco vidět, budeme to muset zkusit zase až ráno. Hezky jsme se najedli a ustlali si v pohodovým a příjemným Ibisu na kraji centra.

Ráno jsme se královsky nasnídali a hned vyrazili na prozkoumávání centra. Omrkli jsme Horní náměstí, radnici, místní orloj, Sv. Mořice, Sv.Václava a několik dalších povedených budov a náměstí. Já už sice nějakou tu vzpomínku na Olomouc z dřívějška měl, ale bylo fajn si zase připomenout, proč tohle město patří k nejkrásnějším v ČR. Nicméně, nebylo času nazbyt, museli jsme se posunout.

Vydali jsme se dál na východ a začali pomalu přemýšlet o obědě. Nejdřív jsme se chtěli najíst v Uherským Hradišti, což padlo, když jsme zjistili, že jsme jim projeli už asi před 15km. Zvolili jsme tedy záložní variantu v podobě jediný pizzerie v Uherským Brodu. I když nevypadala zrovna vábně, nakonec jsme se najedli vcelku dobře a levně a pokračovali v cestě. Po menším bloudění (všechny naše navigace potřebovaly k navigování internet) jsme teprve po třetí dorazili k prvnímu hradu. Tím byl Čachtický hrad nebo spíš to, co z něj zbylo. Ve městě Čachtice jsme viděli směrovku k hradu a nápis 150m, tak jsme u poutě zaparkovali a vydali se na místo pěšky. Asi nás mohlo napadnout, že je to divný, když jsme ani po 500 metrech žádnej hrad neviděli. Místo toho začala cesta stoupat a stoupat a za chvíli už jsme byli spocený skrz na skrz a to jsme byli sotva v půlce. V polovině jsme si začali nadávat, když jsme viděli hradní parkoviště, ale nevzdávali jsme to. Trvalo to celkem 45 minut a spoustu energie než jsme konečně dorazili až na vrchol. Výhled, který se nám naskytl nám ještě trochu zkazilo vstupné (vstupné!! na zříceninu!!), ale pak už jsme si to opravdu užívali, vycvakli se a koupili místní pohled. Cesta dolu už zabrala jen 30 minut, i tak jsme si ale docela mákli. Alespoň nikdo nemohl říct „no jo, Pražáci se vezou až nahoru“.

Druhým v pořadí měl být hrad Beckov. Krásná zachovalá zřícenina na sklaním masivu jen několik desítek metrů nad vesnicí. Všechno vypadalo ideálně dokud jsme nedorazili až k branám. Lidé odtamtud zklamaně odcházeli a my na hodinkách viděli 6:06… hádejte kdy hrad zavíral. No, tak jsme to otočili a vyšlápli si alespoň na menší věžičku, která byla poblíž. Výhled tam byl taky hezkej a ještě jsme ušetřili. Bylo na čase jet do Trenčína a najít si penzionek.

Trenčín nebyl nijak daleko, Trvalo nám to asi půl hodiny a už už jsme v dálce viděli Trenčianský hrad. Chvíli na to jsme zaparkovali před našim penzionkem a ještě než jsme vylezli, už nám spadla huba. Slovo penzion bylo hodně lichotivý slovo. Připomínalo to spíš ubytovnu pro uprchlíky nebo koleje. Koupelna společná pro dvě buňky, místnost cca 18m2 s dvěma postelema a malou skřiňkou. Nejsmutnější na tom je, že jsme za to dali jen o dvě stovky míň jak za luxusní pokoj v Ibisu v Olomouci, holt, člověk se z chyb učí.

Jen jsme se rychle osvěžili a obratem vyrazili do centra. Omrkli jsme v krátkosti hrad, centrum a už nám zase kručelo v břiše. Najedou jsme si uvědomili, že hospoda nikde žádná a všude samý barvy a kavárny. Asi po půlhodině hledání jsme narazili na jednu takovou, která měla na stojanu „Cafe & Bar“ a rukou dopsáno „& restaurant“. Mrkli jsme na lístek, usedli a objednali si. Odcházeli jsme najezený, spokojený a lehčí o pouhých 13,90 EUR, krása. Trenčín jsme zhodnotli jako hezký, ale na nás až moc malý město a šli spát.

Neděli jsme začali celkem slušnou snídaní (vzhledem k úrovni penzionu) a radši rychle prchali. V prvním zátahu nás čekalo 60km, který nám zabraly necelou hodinku. Všechno šlo podle plánu a před námi se otevřel nádhernej pohled na zámek Bojnice. Zase si z nás asi někdo udělal hnusnou srandu, když jsme za celodenní parkování nechali 7 EUR, ale úžasnýmu dojmu ze zámku to nijak neuškodilo. Prošli jsme si to celý okolo, mrkli trochu po městě a zastavili se i v informacích pro pohled. Odpočinuli si trochu v parku, udělali pár výstavních fotek a pomalu se odhodlali k odchodu. Čekal nás přesun do nedalekých Smolenic.

Nedalekých, mysleli jsme si. Před námi skutečně leželo pouze 120km, ale to jsme ještě nevěděli jakou trasou. Vzali jsme to zdánlivě nejrychlejší trasou přes Partizánské, Topolčany a Piešťany, ale cesta nám místo 1h 30 minut zabrala téměř 3 hodiny !! S průměrnou rychlosti pod 50 km/h. To byla pořád vesnice, okreska, vesnice, okreska, vesnice, okreska. Zpětně jsem zjistil, že to šlo o hoďku zkrátit tím, že bysme jeli o 50km dál, ale po dálnici, ale i tak je to těžká bída s nouzí. A tak jsme se zase poučili. Není radno si zahrávat se slovenskými vesničkami a silničkami =)

Celý unuděný jsme do Smolenic dorazili asi ve dvě odpoledne, zaparkovali a hned vyrazili na zámek. Nahoru jsme to vzali trochu delší cestou, dolu trochu prudší, ale celkově moc fajn. Zámek jako takovej jak z pohádky. Nádherná věž, hradby, všechno zachovalý a načančaný. Pozdějc jsme usoudili, že je to načančaný možná až moc, ale ono je to asi pochopitelný. Na Smolenickým zámku se prý konají konference Slovenské akademie věd a vůbec bych se nedivil, kdyby tam probíhaly i nějaký státní návštěvy. Celkově tedy hezký, ale moc vyumělkovaný. Nelenili jsme, naskočili do auta a vyrazili k poslednímu cíli.

Našim posledním cílem byl Děvín, kousek od Bratislavy. Místo jsme celkem pohodlně našli, zaplatili obligátní vstupný a vystoupali až nahoru. Náááádhernej výhled na Dunaj a česko-rakousko-slovenskou krajinu byl odzbrojující. Člověk na něm chtěl oči nechat a vyfotit ve foťáku celej film. Kochali jsme se docela dlouho, ale bylo na čase vyrazit směr Praha.

Cesta domu byla relativně v pohodě. Dálnice na Slovensku, pak kousek k Brnu, malá zastávka u Brna pro činčilu pro kamarádku a dál po dálnici až do Prahy. Po vyložení činčily a Terky jsem nakonec dorazil domu až kolem devátý večer… a za 12 hodin jsem měl jít zase do práce. Měl jsem sto chutí vzít si dovolenou, abych se z týhle „dovolený“ trochu oklepal, ale nedalo se nic dělat. Víkend to byl náročnej, komplikovanej, hrozně zrychlenej, ale u výhledu nádherně zpomalenej. Ujeli jsme dohromady skoro 1200 kilometrů, strávili v autě přes 16 hodin a navštívili 6 slovenských hradů. Pokud nic jinýho, úplně jsme se odpoutali od starostí v Praze a užívali si cestování. Rozhodně to tedy stálo za to.


Mapa stránek | © Filip Vostrý 2005-2017, všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu, textu nebo fotografií je bez souhlasu autora zakázáno. | Výměna odkazů