27.10.2018

Výlet na východní pobřeží a zase zpátky

Z naprostý většiny mých příspěvků na tomhle webu za poslední roky to může vypadat, že jsem hrozná konzerva a pecivál, jehož nejdelší výlet je na jih na Orlík nebo jednou ročně na dovolenou do Chorvatska. I když nejsem žádnej odvázanej dobrodruh, pravda je samozřejmě někde mezi. Jen jsem za ty roky tak nějak přestal psát každou blbost na web. Dnešek nebude výjimkou... dvoutýdenní výlet za oceán totiž není tak úplně blbost. Už jsem byl v Ásii, už jsem byl i v Austrálii, ale na západ jsem si to zatím nikdy nezamířil. Zpětně změnu směru hodnotím velmi pozitivně. Amerika rozhodně stála za to.

Vlastně je docela zajímavý, že když se řekne "východní pobřeží", nikoho nenapadne východní pobřeží Anglie nebo východní pobřeží Itálie. Každýmu je hned jasný, že se přece jedná o východní pobřeží Spojených států Amerických. A přesně tam jsme se s Terkou vydali, na jednu z pravděpodobně nejzajímavějších výprav našeho života. Od 7.10. do 21.10. jsme prosvištěli 9 letišt, teoreticky navštívili 5 zemí (včetně letišť), strávili desítky hodin v letadlech, prošlapali stovky kilometrů, abychom viděli to nejlepší z New Yorku, z Chicaga a z Bostonu. A něco z toho zachytili i na fotkách. Fotky to nejsou nijak skvostný, hlavně proto, že jsou focený mobilem, ale pro představu to určitě postačí. Začnu vlastně ještě tím, jak jsme si všechno vůbec zajistili. Hodně mě totiž překvapily dvě věci.

1) Kdysi dávno (by voko 10 let zpátky) se lítalo mnohem míň a jednalo se o jistý privilegium, něco výjimečnýho. Tehdy ještě lítaly jenom velký letecký společnosti typu Korean Air, British Airways, Lufthansa nebo KLM a člověk na 12 hodinovém letu dostal snídani, oběd, večeři, tři svačinky, třikrát pití, dvakrát vlhčenej ubrousek a s trochou snahy i sluchátka (samozřejmě na zapůjčení), deku, trepky nebo dokonce toaletní sadičku s pastou, kartáčkem nebo páskou na oči. Samozřejmě letenka do takovýho Soulu stála cca 23 tisíc. Dneska je situace výrazně jiná. Ceny letenek šly rapidně dolu, lítá víc společností než si kdy zapamatuju (Primera, WOW, Ryanair, EasyJet, Norwegian, Vueling atd. atd.) a všechno je to low-cost za každou cenu. Už ani ty ČSA nedávaj na palubě bagetku nebo chipsy! I když u nich se to dá pochopit, lítaj akorát tak za roh. Trochu větším šokem pro mě bylo, že low-costy dělaj i zaoceánský lety, tedy lety který trvaj klidně i 8 hodin. 8 hodin!! Bez jídla, bez pití a při troše smůly i bez jakýkoliv obrazovky s filmama. My jsme měli velký štěstí, že jsme cestou z Londýna do New Yorku narazili na Norwegian Air (vřele doporučuju), který i přes low-costový jádro měli moderní letadlo a mini obrazovku pro každýho. Jídlo ale stejně nebylo k dostání jinak než za peníze. Což je mimochodem taky dobrej vývoj. Dneska už je možný projet kartou i na vlastním sedadle nebo objednat přes "palubní e-shop". Jinak ale cestování letadlem kleslo hodně hluboko. Žádný jídlo, minimální servis, nic moc letušky, lidi v papučích, v teplákách, nekonečný fronty, miliony lidí... ale... je to levný. Za letenku Pha-Kod-Lon-NYC-CHI-BOS-Rej-Par-Pha jsme dali 18 klacků na osobu.

2) Hodně mě překvapilo i ubytování. Z Evropy jsme zvyklí, že pokud na to člověk nezapomene a ubytuje se alespoň měsíc předem, nemá problém. Spíš je jen vybíravej a hledá něco s výhledem nebo dobře dostupný nebo s nějakou zvláštností. Tady byl strašnej problém cokoliv najít i dva, dva a půl měsíce předem. Působilo to na mě, že buď můžu bydlet za obyč cenu ale s krysama nebo skoro za hiltonovskou cenu a za normálních podmínek. S láskou zpětně vzpomínáme na parádní malej hotýlek Blue na periferii Bratislavy, kde jsme za dvě noci dali asi 2500 Kč. V Americe jsme se k takovýhle ceně nepřiblížili ani za jednu noc. A to jsme bydleli celkem normálně. V New Yorku jsme bydleli v jednom celkem normálním, řekl bych 3 hvězdičkovým hotelu (oficiálně ale prej 4) v Long Island City na okraji Queens. Základní cena byla cca 3500 Kč na noc a pokoj, ale do toho nebyla započítaná daň (což nás mimochodme ve státě New York štvalo pravidelně), nebyl započítanej příplatek za úklid pokoje a navíc nám doslova vnutili jakejsi turistickej poplatek, za kterej jsme dostali snidaně, shuttle do centra nebo možnost půjčit si kolo. V Chicagu jsme si vyhlídli krásnej baráček cca 6 stanic nadzemkou od centra, ale čistě ve stylu AirBnB, takže tam bylo potřeba si chodit nakupovat a buď jíst venku nebo třeba v případě snídaní, v kuchyni. I tak ale cena okolo 4000 Kč za noc. Poslední zajímavý ubytování jsme sehnali v Bostonu. Luxury Suites znamenaly další AirBnB ve starším dřevěným baráčku (mimochodem vůbec se nedivim, že jim každej vítr strhne baráky, když je stavěj jak papíráky). Večer jsme slyšeli každej krok sousedů, bydleli jsme v přízemí, ale na druhou stranu byla hostitelka moc milá a v kuchyni bylo vždycky dostatek zásob, abychom si z nich mohli udělat sami svoji snídani. I tak ale miniaturní cca 15m2 pokojíček a cena okolo 4000 Kč za noc a pokoj. Takže... celkově žádnej horor, naopak v NYC nádhernej výhled, v Chicagu moc sympatická čtvrť a v Bostonu asi jen tři zastávky od centra, ale taky jsme za to dali sakumprdum okolo 50 tisíc.

New York City

No a abychom se nakonec dostali i k výletu samotnýmu... první zajímavej zážitek byl v New Yorku. Po hodině čekání v letadle na volnej gate a další hodině v imigrační frontě jsme se nakonec poprvý nadechli americkýho vzduchu a jali se chytat žlutýho taxíka. Jako všechno i taxíky jsou v Americe organizovaný, ale žluťáka jsme se nakonec přecejen dočkali. Za padesát babek nás po půlhodině odhodil u hotelu a my si mohli naplno užít 25 stupňů, kterých tam i v jedenáct večer bylo. Nevěřitelný... a já v bundě. První den bylo hodně zamračeno, čtvrtej den trochu zapršelo, ale nakonec nám počasí přecejen přálo. Omrkli jsme si Rockefeller Center, Grand Central station, High Line, Central park, Times Square, býka, Wall street, Sochu Svobody, Empire State Building, Brooklynskej most, Brooklyn, Chinatown, Little Italy, One World Trade Center (sakra to je jak diktát s chytákama =D) a přiznám se, že jsem se musel zajít kouknout i na studio Caseyho Neistata a do několika restaurací Subway. Hodně jsme cestovali metrem, hodně ale taky pěšky, jednou i autobusem a jednou i na kole. Manhattan, kde jsme se zdržovali nejvíc, je jedním slovem OBROVSKEJ. Po chvíli si člověk na logiku streets a avenues zvykne a najednou si uvědomí, že když je na 89th a potřebuje na 59th, stojí mezi nim a cílem celých 30 ulic. A to si pak ještě musíme uvědomit, že to asi jde až k jedničce, což je dalších 60 ulic.
Manhattan a NYC celkově je neuvěřitelnej. Impulzivní, hektickej, náročnej, plnej energie, ale zároveň hodně vyčerpávající. Je to určitě největší betonová džungle jakou jsem kdy viděl (a to jsem byl i v Tokiu, Soulu nebo Pekingu) a "velká zelená Stromovka" jménem Central Park uprostřed to určitě nezachrání. Takže jako zážitek luxus, rozhodně doporučuju alespoň jednou za život vyzkoušet. Na dlouhodobej život bych to ale asi neviděl... anebo bych se musel schovat někde v zelenějším Brooklynu a snažit se Manhattanu vyhýbat. Oproti Manhattanu je Praha naprostá vesnice a člověk konečně rozumí tomu proč vesničani Prahu obdivujou, ale zároveň se těšej domu.

           

           

           

Chicago

Do Chicaga jsme se posunuli v sobotu, tedy po celých 5,5 dnech. Narozdíl od New Yorku jsme tady ani chvilku nebojovali s počasím, bylo prostře krásně. S čistým počasím, ale souvisela teplota. Z 25 stupňů v New Yorku jsme najednou spadli na 9 stupňů a začali vytahovat dlouho chystaný bundy. Do ubytování jsme se pohodlně svezli nadzemkou a mě se konečně splnila představa, kterou jsem o Americe měl (založena částečně na městečku Lost Heaven z Mafie ;-)). Nadzemka drandila celým centrem a většinou periferií, krásně vrzala v zatáčkách a duněla 5 metrů nad hlavami kolemjdoucích. Chicago jako takový mě nadchlo. I když jsem nikdy v Kanadě nebyl, přesně tak si ji představuju. Studený, ale krásný počasí, lidi zabalený v bundách, ale zároveň slušný, klidnější a příjemnější. Ulice byly čistý, doprava klidnější, mrakodrapů míň a zeleně naopak víc. Navíc mi to hrozně připomínalo přístavní město. Tím je sice New York taky, oficiálně možná i víc jak Chicago, ale tady to přecejen působilo přirozenějc, čistějc, klidnějc. A že jsme si na Googlu našli, že jezero Michigan není o moc menší jak celý Jaderský moře. To člověku navodí hodně jinou perspektivu. V Chicagu jsme Subway potkávali ještě častějc a i tady jsme našli Chinatown. Našli jsme v Chicagu dokonce i čtvrť, která se jmenovala Pilsen, bohužel jsme si ale až potom přečetli, že to s Plzní nebo pivem nemá nic společnýho. Velkým zážitkem v Chicagu byla určitě návštěva 103. patra Willis Toweru (bývalého Sears Toweru) a projížďka na lodi. A to jak ta část, kdy jsme pomalu pluli skrz město, tak i ta část, kde jsme si to ve speedboatu švihali skrz vlny. Prostě americkej žážitek ;-)
Chicago mi ještě pár dní po návratu dobu připadalo jako jasnej favorit ze všech tří a není divu. Je tam ideální spojení moderního americkýho města a klidnýho "ala kanadskýho" životního stylu. Nadzemka je asi moji nepochopitelnou srdcovkou a celkově působí město jako velmi pohodlný pro život. Turisticky je Chicago trochu míň intenzivní, ale když si to člověk chce hlavně užit - nebo pokud je naopak na muzea - rozhodně stojí se tady na pár dní zastavit. My jsme usoudili, že 4 dny bohatě stačily. Dobrý načasování.

           

           

           

Boston

Poslední zastávka nás čekala v Bostonu. Abych byl úplně upřímnej, Boston jsme původně v plánu vůbec neměli, ale když jsme zjistili, že bychom tam museli tak jako tak přestupovat, tak jsme si říkali, proč se tam nezdržet na dva dny a trochu to omrknout. Zpětně hodnoceno, velmi dobrá volba. Boston je ze všech tří měst nejmenší, ale zároveň (anebo právě proto) Evropanovi nejbližší. Z toho, co jsme vypozorovali považují Američani Boston za svou Mekku, jakýsi město, odkud přišli všichni jejich předci, za pokladnici své historie. Cynickej Evropan by se sice mohl ušklíbnout, protože nejstarší památky tam jsou ze 17. století, ale uznávám, že ve srovnání s Chicagem a New Yorkem tady na nás částečně dýchala stará Británie. Město má velkou výhodu, že je uchopitelný i pěšky a je v něm tolik různých maličkostí, že se člověku ani nechce zalejzat do metra. Procházky městem tak byly zajímavý a příjemný. Samozřejmě jsme se nemohli jít nepodívat taky na asi největší koncentraci vysokého IQ na světě, na Harvardovu univerzitu a na MIT. Co nás hodně zaujalo je vybavenost a rozsáhlost areálů i přes hodně nízkej počet studentů. Harvard působí trochu víc snobsky, MIT spíše čerstvě, u obou je ale na první pohled znát, že se jedná o prestižní kousky. I v Bostonu jsme se tradičně podívali na vyhlídku (v tomhle případě Prudential Tower) a zakončili své putování Amerikou romantikou projížďkou místní "vodní sockou".
I když jsme si už od prvního dne v Chicagu říkal, že to bude můj největší oblíbenec, musím po týdnu v Česku říct, že se můj názor čím dál víc přiklání k Bostonu. Nádherný, akorát velký město, spousta studentů, trocha historie, minimum hektičnosti. Pohodová řeka, která mi připomínala Bráník v tom nejlepší slova smyslu a celková neuvěřitelná pohoda. Možná už jsme byli na pokraji sil a tak jsme se jen tak loudali, ale dost možná jsme si našli město, který nám sedělo nejvíc. A navíc... jsme si v den odjezdu zašli do vlajkový prodejny Converse a koupili si každej jeden pár originálních bostonských conversek ;-) Člověk si prostě občas musí udělat radost...

           

           

           

Tenhle dvoutýdenní výlet byl v podstatě můj první výlet tak daleko z vlastních peněz a na vlastní brdo. Stálo nás to hodně úsilí, hodně plánování, hodně peněz a po dvou týdnech mimo kancl taky hodně dohánění, neotevřenejch mejlů a tlaků. I přes to všechno to ale určitě stálo za to. Jak New York, tak Chicago, tak Boston stojí za to navštívit a alespoň jednou v životě se kouknout do nikdy nespící pulzujícíh džungle, ke klidnýmu jezeru Michigan nebo na americkou historii a spojení dvou světů. Když to srovnám se Soulem, Pekingem, Tokiem nebo Sydney, je to asi větší šok, větší zážitek. Taky jsem si sednul na prdel před Velkou čínskou zdí, před pulzující Shibuyou nebo když jsem poprvý zahlídnul světoznámou operu, ale z Ameriky si nesu asi ještě něco víc. Možná proto, že je to psychicky dál, možná protože s asijsou kulturou se tady setkáme, kdežto s americkou ne, možná jsem prostě jen starší.
Občas se mě někdo ptá jestli stojí za to jezdit do Ameriky, když tam stejně nemaj žádnou pořádnou historii a všechno jsou to spíš atrakce než památky, všechno je to uspěchaný a špinavý. Odpověď je rozhodně ano. Zažít úplně jinou kulturu, jiný zvyky, jinej svět a styl života... už jen proto, aby si člověk třeba ještě více vážil klidu, historie a tradičního stylu Evropy, anebo aby naopak pořádně zvážil, jestli mu ten "vesnickej" ďolík takhle uprostřed starýho kontinentu opravdu vyhovuje.


Vyhlídka na Manhattan a Empire State Building z Top of the rock, Rockefeller Center.


Pohled na Chicago, jezero a maják z Navy Pieru, kilometr dlouhého mola.



Charles river, půjčovna lodí, plachetnice, vyhlídka na Cambridge a Longfellow bridge,


Mapa stránek | © Filip Vostrý 2005-2018, všechna práva vyhrazena. Jakékoliv užití obsahu, textu nebo fotografií je bez souhlasu autora zakázáno. | Výměna odkazů