20.2.2013

Verona, karneval a obchody, obchody, obchody

Mé poznávání severní Itálie pokračuje i třetí únorovej týden a přestože už to není co novej den to nový poznatky, stále je co obdivovat a co odkrývat. Například minulý víkend jsem poprvý zavítal do čínský čtvrti v Miláně, objevil první obchodní dům v centru Milána a zažil tradiční festival v ulicích. Ještě že sem občas zavítá nějaká ta návštěva... Poznávání se ale netýká pouze Milána. Necelé dva týdny zpátky jsem absolvoval další nedělní výlet, tentokrát do zamilovaného města Romea a Julie, do Verony.

I druhý víkend v severní Itálii jsem neodolal nabídce místního ESN a vydal se s nima na další nedělní celodenní výlet, tentokrát do Verony. V rámci výletu pokračovalo i moje poznávání milánských nádraží a po Cadorně byla na řadě stazione Porta Garibaldi. Nádraží už poněkud větší s vlaky vyjíždějícími do Benátek, Verony nebo i třeba TGV do Paříže. Nás bohužel organizátoři posadili do poněkud slabšího vlaku, kterej by s TGV mohl držet krok jedině kdyby měl poslední vagón raketovej pohon. A tak jsme se za neustálýho zastavování a čekání po dvou hodinách konečně dopravili do města zamilovaných, města, do kterého William Shakespeare zasadil jedno ze svých nejznámějších děl, Romea a Julii.
Prohlídka Verony probíhala celkem normálním způsobem. Sem tam jsme se zastavili u něčeho historickýho, něco si o tom řekli a zase se posunuli dál. Po obědový pauze jsme zašli na celkem fajnovej "místní" koktejl s názvem spritz a celý utahaný se naložili do našeho supervlaku zase až v pět odpoledne. Ono se to na první pohled nezdá, ale celodenní pěší turistika člověka celkem unaví.

Verona je oproti Milánu velmi historická a tudíž i tradičně severoitalsky krásná. Malý uličky, barevný domky, sem tam nějaká zarostlá stěna a klasická červená věž uprostřed města (pro úplnost dodávám, že velmi podobnými věžemi disponují například i Siena nebo Florencie, v severní až střední Itálii je to prostě tradiční rozpoznávací znak města). I přes krásu Verony však i tady musím říct, že víc než jednodenní zábavu by tu člověk vymýšlel jen těžko. Povinností pro každýho turistu je rozhodně kouknout se na arénu, balkon, kterej se prezentuje jako juliin, hrad trochu netradičně umístěnej u západního okraje centra a samozřejmě nádherný hlavní náměstí Piazza Erbe. Pokud bych nicméně měl doporučit něco skutečně extra, rozhodně by to byla návštěva věže - Torre dei Lamberti. Narozdíl od mnoha jiných věží je tu pohodlnej výtah, kterej vás za pouhý 4,20 EUR vytáhne aaaaž nahoru. A nahoře je skutečně výhled kterej každýmu vyrazí dech. Kterej stojí za to na chvíli se zastavit, sednout si a popřemýšlet o životě.

Vzhledem k počtu fotek, který jsem ve Veroně nafotil a taky protože mi hned ten následující týden začala škola, dostal jsem se k sepsání několika maličkostí o tomhle výletu až takhle pozdě. Zážitek z Verony je nicméně i po 10 dnech pořád silnej a pokud se někdo nachomítne do severní Itálie, rozhodně doporučuju tohle krásný město navštívit.

Co se týče dalšího zkoumání mého třetího domova (po Praze a Kopru), během prvního týdne školy jsem nepostoupil prakticky ani o metr. Nejde ani tak o to, že by mi škola dávala zabrat (většinu dní mám jen dvě hodiny, v pondělí dokonce jen jednu), ale vzhledem k tomu, že doma ještě ani po třech týdnech nemáme internet a já jsem, upřímně řečeno, na internetu závislej, dvakrát tolik času ve škole strávím komunikováním se světem, pročítáním toho co se děje doma anebo jen bohapustým serfováním. Zbytek dne vyplní nákupy v Esselunze nebo filmy po večerech. I kvůli tomu všem jsem moc rád, že mi už po dvou a půl týdnech přijela první návštěva.
Tom se Zuzkou strávili sobotu ve Veroně (hezká náhoda) a navečer se přepravili na Milano Centrale (tím byla má sbírka tří největší miánských nádraží kompletní =). Oni vlastně ještě do konce ledna ani netušili, že budu v Miláně bydlet, nicméně když už tu jsem, co bych je neprovedl a neubytoval. A tak jsme díky nim poznal další zákoutí tohoto města. Navštívili jsme spolu jednu z nejdražších ulic Itálie Via Montenapoleone, prošli se obchody zaplněným Corsem Vittorio Emanuelle a samozřejmě oběhli klasický milánský památky, který už jsem tu popisoval v minulým článku. Navíc si ale Zuzka přála vidět ještě čínskou čtvrť a tak jsme od hradu čapli čtrnáctkua jeli se podívat jak se čínský komunitě žije v italských podmínkách. Po krátký procházce čtvrtí jsme nakonec naštěstí z tohohle čínskýho koutku prchli zpátky k Italům a jeli se najíst do čtvrti Navigli. Nakonec, opět díky Zuzce jsme na závěr dne objevili první z velkých milánských obchodních domů. Kdybych měl il Rinascenteto popsat poněkud suše, řekl bych, že je to jako Kotva pro milionáře. 7 pater designových serepetiček, drahýho oblečení, parfumerie a tradičního italskýho jídla nás opravdu ohromila. Bohužel v mým a Tomově případě spíš mírně negativně. Nejvíc nás zaujala obyčejná voda na pití za 250 EUR a mě osobně šokovala i cena 84 EUR za normální nevýrazný tričko značky GANT. Holt jinej svět, jiný ceny.

Abych ale nekončil negativně, rozhodně bych tu chtěl zmínit ještě další událost, který jsem se zůčastnil ještě v sobotu, když jsem tu byl sám. Jel jsem si celkem nezaujatě na Duomo, že se kouknu, kde že je ta slavná drahá ulička, když mě při výstupu na Piazza del Duomo ohromil dav růžovou-oranžovo-pestrobarevných lidí, lítajících balónků, konfetů a stříkající pěny. V Miláně se slavilo Carnevale Ambrosian, tedy něco jako masopust, úplně se v tom nevyznám. V každým případě centrum bylo absolutně narvaný, všude pobíhaly barevný včelky, berušky, princezničky nebo piráti a všichni přítomní si za dobrovodu mnoha hudebníků slunečnou sobotu skutečně užívali. Vrcholem odpoledne pak byla promenáda ozdobených vozů (většinou pirátských) kolem samotné katedrály. Zážitek skutečně nezapomenutelný (asi i proto je v průvodci, jak jsem zjistil zpětně).

Vždycky když se mě někdo zeptá jak se v Miláně žije nebo jak to ve městě vypadá, obvykle odpovídám, že je to v podstatě jen trochu zamotaná Praha, ve který se mluví italsky. Turisticky ne moc vděčný město, který se pyšní především módou a byznysem - popřípadě taky trochu fotbalek a Berlusconim - je na život naprosto normální, ale zároveň i velice zajímavý. Člověk si časem zvykne na dopravu, jazyk i podivnou otvírací dobů... kultura je tu ale naprosto jiná než v Praze. Nenajdete tu žádný trabanty, stodvacítky ani starý feldy, starší lidé tu chodí oblíkaní decentně a s vkusem a chovají se elegantně a celkově na člověka společnost působí jako mnohem víc na úrovni. Ne že bych chtěl jakkoliv špinit pražáky, ale pokud je Milano v něčem jiný než Praha, je to rozhodně v lidech. Na jedný straně tu člověk vidí rodinky radující se se svými prcky z karnevalu a radostně si užívající i tak studený počasí jaký tu teď panuje, na druhý straně tu může člověk zahlídnout elegantní šedivý pány v tmavě modrým saku, v černých kalhotech a s elegantníma mokasínama kterak při skleničce vína debatujou nad návratem Berlusconiho do vlády. Prostě jinej svět.