2.5.2013

Torino, trocha historie a hodně dopravy

Pomalu ale jistě se chýlil ke konci třetí týden v druhý polovině mýho erasmáckýho pobytu v Miláně a já se konečně dočkal. Potom co to nevyšlo ani s ESN Bocconi, ani během dalších dvou měsíců vlastní cestou už jsem návštěvu Torina, druhýho největšího města severní Itálie, skoro vzdal. A přece se tu objevila možnost... přijeli k nám na návštěvu první Richardovi kamarádi a tak jsme využili situace a rovnou se s nimi svezli do Torina... už na první pohled bylo jasný, že to bude trochu jiný kafe než Miláno. Jasně, každý nový město je zezačátku zážitek... z Torina je ale cejtit dlouhodobější pohoda.

Torino neboli česky Turín je, alespoň pokud vím, druhý největší město severní Itálie, hned po Miláně. Má něco mezi 500tis a 1 miliónem obyvatel a kdysi to bylo dokonce královský město, odkud se spravovalo sjednocený italský království. Nejen z této doby je zde víc než dost památek a míst k obdivování. Ale popořadě...

První zážitek dne nás čekal hned na nádraží v Miláně. Richard totiž neobjednal ledajakej lokální motoráček, ale rychlovlak provozovanej soukromým dopravcem Italo. Vzdáleně by se to dalo přirovnat k Jančurovu RegioJetu... ale opravdu jen vzdáleně. No a když říkám rychlovlak, opravdu tím nemyslím Pendolíno, který ze sebe vymáčkne sotva 160km/h. Tyhle nádherný vínově červený rychlovlaky nápadně se podobající třeba francouzským TGV dosahují běžný přepravní rychlosti až 300km/h, tedy téměř dvakrát víc než cokoliv jedoucího po kolejích v Čechách. Když jsem se tohle poprvé dozvěděl, těšil jsem se na jízdu jak malej kluk. Popravdě? Realita mě maličko zklamala. Člověk asi od takový neuvěřitelný rychlosti čeká, že skoro poletí, ale pravdou je, že jediná věc, který nám přišla neuvěřitelná byly sporťáky na dálnici, který jakoby couvaly =D
Když to porovnám s Pendolínem, je to jak nebe a dudy. 150km z Milána do Torina jsme zvládli za 45 minut, ve vlaku bylo nádherný ticho, dokonce nám tam cestou zpátky pustili nějakej film a za zmínku stojí i fakt, že u každýho stolku jsou zástrčky pro případný nabíjení noťasů a iPhonů (o kterých se už asi obecně ví, že prd vydržej ;-)) Pokud bych ale měl porovnat vlaky Italo s dalšími vlaky, který jsem osobně vyzkoušel, tedy s rychlovlaky na japonský trase Shinkansen, tady bysme asi vítěze hledali hůř. Japonský rychlovlaky jsou absolutní špička jak co se týče dochvilnosti, tak technologický úrovně a samozřejmě i servisu ve vlaku. Přesto je třeba připomenout, že jejich vlaky už dávno nedržej rychlostní rekordy a pomalu se stávají standardem. Pro Itálii a Evropu obecně jsou ale vlaky typu TGV, ICE, AVG nebo i to naše Pendolíno stále ještě relativně luxusním počinem. A tak člověka rozhodně nadchne, když se může dostat z absolutního severu Itálie (Torino) až skoro na úplnej jih (Napoli) za přibližně 4,5 hodiny... kde jsou časy, kdy se stejnej čas jezdilo z Prahy do Ostravy =) Takže zážitek nakonec přecejen parádní.

           

No a když jsme se tak hezky dovezli až do Torina, zamířili jsme z nádraží rovnou do Lingotta, tedy původního a pořád ještě fungujícího sídla Fiatu. Abych ale zase nepřeskakoval, další dopravní zážitek jsme si dopřáli ještě než jsme do Lingotta vůbec dorazili. Vyzkoušeli jsme totiž torinský metro. Jelikož je Torino i přes svoje početný obyvatelstvo poměrně malý město, v zásadě nikdy nepotřebovalo metro. To, co tam v současný době stojí je v podstatě pozůstatek letní olympiády z roku 2006. Tehdy šlo především o to dopravit všechny návštěvníky z města, potažmo nádraží, do sportovních center na úplným okraji. No a tak můžeme dneska jezdit Torinem celou jednou podzemní linkou... a nutno dodat, že i tak je to zážitek. Vzhledem k tomu, že je metro ve většině velkých měst starý už několik desetiletí, není možný ani s nejnovějšíma stanicema celkově měnit systém (např. Letňany jsou sice nový, ale pořád stejný jako třeba Mírák). Italové oproti tomu svoje metro postavili kompletně v 21. století a tak mohli využít nejnovějších technologií. Metra v Torině například nejezdí po kolejích, ale mají "normální" gumy, kola. Oproti českýmu metru je metro v Torině mnohem užší, kratší a hlavně... kompletně automatizovaně řízený počítačem. Tunely jsou místama opravdu hodně zakřivený a i samotný převýšení je taky hodně drsný. No a k tomu jsou všechny tunely perfektně čistý, osvětlený a jednotlivý stanice jsou pro jistotu kompletně uzavřený sklěněnejma stěnama (to aby někoho nenapadlo se jít do tunelu třeba projít). Celkově se člověk cítíl jako by se ocitl někde v budoucnosti. Úžasnej pocit a nám zase zářily očíčka =D

         

Třetí zážitek z minulýho pátku už by mohl být o něčem jiným než o dopravě, ale bohužel (nebo naštěstí?) ani po jízdě vlakem, jízdě metrem a rychlou čumendou na sídlo Fiatu jsme nezměnili téma. Kluci chtěli do Národního muzea aut a já nebyl proti. A tak jsme si udělali hezký dvě hodinky koukáním na prastarý pokusy automobilismu nejen v Itálii ale celkově ve světě, na historii Fiatu a samozřejmě i jiný značky, který k Itálii neodmyslitelně patří (Ferrari, Maserati, Alfa Romeo...). Expozice to byla opravdu parádní, ale na druhou stranu, podruhý už bych tam asi nešel. Jenže to bych nešel ani třeba do muzea Heinekenu v Amsterdamu, a to už je co říct...
Po dopoledni plným dopravy jsme se rozhodli jít se posílnit jídlem. No a kam můžou jít český studenti, když se chtěj v Itálii dobře a levně najíst? Kebab... kebab je to správný slovo. Kebaby jsou v severní Itálii prakticky na každým rohu a meníčko za 5,50 EUR je tu považovaný jako skoro zadarmo. A tak jsme se pořádně nacpali masem, zeleninou, hranolkama a colou v tureckým stylu.

           

Odpolední dění už připomínalo tradiční turistiku mnohem víc. Prohlídli jsme si obrovskej královskej palác, prošli jsme se centrem, obhlídli i poněkud zvláštní hrad (z jedný strany se to tváří jako muzeum, z druhý pak jako klasickej starej hrad) a nakoukli i do vystavený historický tramvaje. Dali jsme si poblíž hlavního náměstí zmrzlinu (moji vůbec první letos) a spokojeně se prošli. Dorazili jsme i k obrovský věži s nepříjemně ostrou "anální jehlou", ale přestože to je údajně symbol Torína, dvě hodiny se nám ve frontě čekat nechtělo. Tak jsme se ještě přesvědčili o tom, že má Torino narozdíl od Milána skutečně řeku, která ho protíná (tuhle skutečnost jsem já navíc oslavil odhozením zadní krytky objektivu do vody) a pomalu si to namířili k tramvaji. Tramvaje teda narozdíl od metra nebo vlaku žádnej speciální dopravní zážitek nenabídly, ale jízda to byla t tak v pohodě. Kolem čtvrtý hodiny jsme se tak začali zase pomalu šikovat na nádraží a už už se docela unavený a uchozený těšili, že se zase projedem 300km/h. Cesta zpátky utekla jakoby nic.

Po celodenním výletu musím říct, že dost vážně přemejšlím, jestli jsem nakonec neudělal chybu, že jsem si podal přihlášku prioritně na Bocconi v Miláně místo na univerzitu v Torině. Život je tam mnohem pomalejší (alespoň na první pohled), nikdo nikam nespěchá, nikdo na nikoho zbytečně netroubí, město je mnohem víc historicky založený než aby turistům pořád něco strkalo pod nos a i díky královskýmu období je tu spousta věcí, který stojej za omrknutí. Možná i protože jsem hodně zvyklej na Prahu mi příjde řeka protínající město něčím naprosto základním a hlavně v létě hodně příjemným. Milano je centrum v pravým slova smyslu. Je to centrum módy, obchodu, vzdělání. Lidi jsou tu oproti Torinu hodně hektický, pořád někam spěchaj a o Afričanech na hlavních turistických památkách radši ani nemluvím. Torino oproti tomu na člověka působí, že si nepotřebuje na nic hrát, ale že zároveň ví, v čem je jeho sílá. Pokud bych měl tuhle situaci připodobnit automobilovýmu průmyslu, když už jsme u tý dopravy, řekl bych, že Milano je nějaký nabušený Audi nebo BMW, ba dokonce Mercedes. Torino je oproti tomu třeba Saab nebo Volvo... každý má holt svoje.