29.12.2020

Shrnutí roku 2020, velké změny pro všechny

Rok 2020 se pomalu ale jistě blíží ke svému konci a já se rozhodl ho sesumírovat, což jsem udělal naposledy v roce 2016. Začít tím, že rok 2020 byl rozhodně neobvyklej je asi zbytečný... kvůli COVIDu byl neobvyklej asi pro všechny lidi na týhle planetě, některým něco vzal, někerým něco dal, pro mě osobně byl ale výjimečnej kvůli úplně jiným důvodům než je tenhle vir. Díky bohu. Abych nechodil moc dlouho kolem horký kaše, prozradím rovnou, že v roce 2020 jsem se po pěti letech znovu přestěhoval, tentokrát už snad naposledy na pár desetiletí. V roce 2020 jsem strávil 2 měsíce na venkově. A hlavně, v roce 2020 se nám narodila dcera ;-)

Rok 2020 začal celkem klidně. Vyklízeli jsme Ďáblice, snažili se udat veškerej nábytek, na všechno byl dostatek času. Adam krásně rostl, dělal první krůčky. V práci byl v rámci možností klid. A pak to přišlo. První zprávy o nemocných v Číně, tady klid. První zprávy o nemocných v Evropě, tady klid. A pak se pár toulavých lyžařů vydalo do Itálie a zpátky a my začali počítat první nemocné. O prvních jsme věděli přesně kde byli a kde se nakazili. To samý jsme věděli taky o prvním mrtvém "s COVIDem". Tuším, že mu bylo 85 let. A tou dobou, jelikož, už jsme měli pár týdnů povolený home office, jsme se s Terkou rozhodli, že není důvod setrvávat v Praze a cokoliv riskovat a přestěhovali jsme se dočasně na Smrkov, kousek od Tábora. Plán byl přečkat pár krátkých týdnů a vrátit se zpět až to zase rychle odezní. Nikdo úplně nečekal, že tam strávíme 2 měsíce, že tam zažijeme sníh i opalovačku, že tam Adamovi vyrostou první zuby nebo že se tam rozchodí. Ale o tom jsem konec koncu psal v předchozím článku v dubnu. Prostě se z nás stali na nějakou dobu vidláci a bylo zajímavý vidět, že když se chce, jde vlastně všechno... i se dočasně přestěhovat.

Když jsme se někdy kolem poloviny května vrátili do Prahy, pustili jsme se konečně do rekonstrukce. Jak jsem psal v dalším článku začátkem září, rekonstrukce baráčku byla opravdu záživná, dlouhá, náročná, zajímavá. Po tom co jsme v srpnu položili i poslední elektrické kabely do svých drážek se na barák vrhli zedníci, kteří si z kuchyně udělali squat na tři týdny (včetně mikrovlnky nebo rychlovarný konvice ;-)) Všechny díry a drážky zadělali, zalepili, operlinkovali, kompletně všechny zdi naštukovali a nakonec zvládli i zabetonovat a obložit koupelnu a záchod. Nebylo to levný, ale kluci to zvládli opravdu na jedničku. Následovali podlaháři, který sem museli přijet asi natřikrát, protože jim do toho vstoupili ještě topenáři s radiátorama a nakonec i obří dodávka s většinou nábytku a kuchyní. A to už se psal konec listopadu. Kuchyň se nakonec povedlo zkompletovat za jedinej den, tak snad nám vydrží... a pak už to bylo maraton dodělávek. Tu parapety, tam přemalovat bordel, tu dodělat pojistkový skříně, tam přidělat garnyže, tu dodělat schody, tam přidělat poslední světla, a samozřejmě složit veškerej nábytek a ideálně i uklidit tak, aby se v tom všem dalo bydlet. Moc nám to neusnadňovaly ani zavřený obchody, především IKEA, ze který se online prakticky nedalo nic objednat. Od posledního řemeslníka, kterej opustil barák někdy koncem listopadu nám trvalo skoro tři týdny dodělat všechny tyhle věci, který jako by se vynořovaly postupně a protahovaly stěhování o další a další dny. Nakonec jsme se do baráčku nastěhovali ve středu, 16.12.2020.
Ani tady ale práce neskončila. I když jsme dokončili co jsme nutně potřebovali k přežití (a chtěli se stěhovat za každou cenu ještě před Vánocema), pořád nám ještě zbylo dodělat pouzdro posuvných dveří do chodby, namontovat nástěnný panely do kuchyně, instalovat parapety v dětských pokojích, dodělat horní schody, umístit všechny obrazy, pravděpodobně ještě dokoupit pár polic, dodělat knihovnu atd atd. A na jaře pak přijde na řadě vyklízení zabordelený garáže, venkovní žaluzie nebo nahrazení starých dveří za ty nový, potom co se té firmě alespoň ozvu. Ale... bydlíme, je nám tu příjemně teplo, už jsme i zvládli Vánoce s jednou rodinou a 25.12. s druhou rodino, což se při počtu 8 dospělých a 4 dětí už dá považovat za menší zátěžovou zkoušku ;-) Tak snad až se trochu uklidní situace kolem COVIDu, budeme moct uspořádat i pořádnou kolaudačku. Alkoholu tu na to rozhodně máme dostatek.

  

No a poslední kapitola tohohle šílenýho roku, ta nejzajímavější, nejkrásnější, ale taky nejnáročnější, oficiálně začala 1.12.2020 v cca 12:20 ve vinohardské nemocnici. Teda jasně, začala už někdy v březnu, ale to trpěl jen jeden z nás, teď už jsme na to dva, potažmo tři... prvního prosince kousek po poledni se nám narodila dcera Viktorka. 49cm, 2800g, zvalchovaná jak boxer po zápase ale roztomilá ;-) Celá ta eskapáda ale začala už o den dřív, kdy byli Terka s Adamem na cestě od doktora v Letňanech. Ještě jsem vyzvedával ingredience pro focení na Hlaváku, když mi Terka volala, že ji asi odtekla voda, ale není si jistá, abych radši přijel. Poučení z Adama a protože všude řádí ten vir, měl jsem auto u sebe a hned vyrazil z centra směr sever. Pak do nemocnice, pak s Adamem domu, pak do Letňan Adama odevzdat babičce a pak zase zpátky do nemocnice, kam mě ani nepustili a vše jsem předával venku sestřičce. Celkem jiný kafe než minule, a jiný bylo taky načasování. Zatímco minule v šest odtekla vodaa v devět už jsme měli cipíska na světě, tentokrát to vypadá že odtekla voda v pondělí ráno, ale po zbytek dne se nic nedělo. Tak jsem v pondělí ještě trochu uklidil doma, sestavil novou postýlku a užil si zřejmě posledního "staromládeneckého" večera sám doma. Se sklenkou Jacka, u nějakýho filmu z Netflixu a šel jsem spát asi ve dvě.
Druhej den byl o poznání rychlejší. Už v deset mi Terka hlásila, že ji přesouvaj na porodní sál a že mám tak na jedenáctou dorazit. Spolykal jsem ještě zbytek snídaně a pomalu vyrazil. Nejdřív měření teploty, pak komplet navlečení do zelenýho munduru a nasadit respirátor. K mýmu překvapení měla roušku i Terka... celkem úlet že rodící ženy musí mít taky roušku. Naštěstí jen do skutečnýho porodu. To bych chtěl vidět jak by to všechno rozdejchávala v roušce. Malý se moc ven nechtělo, ale sprcha v kombinaci s míček udělaly svoje a před dvanáctou už to začalo. Narozdíl od Adama Viky tak úplně nevyklouzla ale zasekla se někde v polovině s pupečníkem kolem krku. Celkem šok na to koukat, ale pak jsme se dozvěděli, že nebyl utaženej ale spíš jen tak kolem krku položenej. V tu chvíli ale samozřejmě šok. Člověk vidí hlavičku, kolem hlavičky šálu, dítě žádnej zvuk a barva taky nic moc. První řev, jak už jsem jednou psal, bylo to nejhezčí co jsme si mohli přát.... a taky naposledy co jsme si to přáli ;-) A třešnička nakonec. Jelikož už je to (snad) naše poslední dítko, říkal jsem si, že si alespoň jednou za život musím střihnout tu pupeční šňůru. Nebylo to nic co bych si měl pamatovat až do smrti, přesto mi v hlavě zůstala věta "Pořádně tlačte, ty nůžky jsou úplně tupý" =D Takže asi tak...
Dnes už nám dělá Viky radost téměř měsíc což ve spojení s novým barákem rozhodně mění pravidla celý hry. Nejen že denně chodíme 10x nahoru a dolu kvůli malejm plenkám, velkejm plenkám, podložkám, ubrouskům, dalším bodýčkům a samozřejmě na záchod, ale když jde Adam konečně spát, rozeřve se pro změnu Viky a klidnej večer, to jediný klidný období dne, je v prdeli. A člověku nezbývá než doufat, že to bude brzo lepší. Adam už asi týden spí celý noci, což je naopak malej zázrak. Nová sestra, novej barák, nový okolí a on to zvládá takle parádně. No ještě že ho máme. A rodinka je komplet.