3.9.2020

Rekonstrukce baráku, o level větší sranda

Rok se s rokem sešel a necelých pět let po "zdlouhavý" rekonstrukci našeho současnýho bytu jsme se pustili do rekonstrukce baráku, našeho budoucího domova, doufejme, že až do smrti ;-) Rekonstrukce je to zdlouhavá, náročná, drahá a zatím bohužel stále neukončená... ale jsem si jistej, že i tak samozřejmě bude stát za to. Jen co to doděláme. A tak den co den, týden co týden zase funguju tentokrát na třísměnným provozu a pendluju mezi prací, domovem (hlavně abych sem tam uspal Adama) a staveništěm. Ale konec se blíží...

Pročítal jsem si tak článek z konce roku 2015, kdy jsem hodnotil rekonstrukci našeho současnýho bytu (viz http://www.filiweb.cz/blog/rekonstrukce.php) a čtu takový dřísty jako "neuvěřitelných 13 týdnů", "metrák lepidla", "spoustu metrů elektřiny" nebo "novou sadrokartonovou zeď". Tomu se hleděno zpětně musím strašně smát. Rekonstrukce, do který jsme se pustili tentokrát trvá defacto už od minulýho září, konec je plánovanej někdy na konec listopadu, spíš ale asi prosinec, lepidlo, jádrovku, stěrku nebo lepidlo budeme počítat ne v metrácích ale v desítkách 25kg pytlů, elektrických kabelů jsme spotřebovali už víc jak 300m a bourání, který jsme prováděli na bytě by se oproti současnýmu bourání dalo nazvat klepnutím do zdi. Ale... nálada je dobrá ;-)

Celý to vlastně začalo tím, že babička, která dosud obývala hezkej řadovej domek poblíž Ďáblickýho hřbitova projevila obavy, že už ty schody (hlavně do druhýho patra, kde je ložnice) se svejma kolenama už moc dlouho nezvládne a že by se klidně přestěhovala do nově zrekonstruovaný garsonky po svým vnoučeti, bráchovy Terky. Oba bráchové o horní část baráku nejevili žádnej zájem, tak to nakonec padlo na nás a my si po delším rozmyšlení řekli, že to vlastně není až tak špatnej nápad. Je to takovej šikovnej kompromis mezi vlastním barákem a velkým bytem. Není tam práce jako na baráku a pořád můžeme jezdit na chatu, ale zároveň to má garáž a zahradu. Je to kousíček od Ďáblickýho háje a v krásně klidný lokalitě, ale pořád v Praze (což si jako dva Pražáci prostě jinak představit neumíme). A hlavně... není potřeba nic shánět, nic kupovat, nikomu se zadlužovat. Jen je potřeba to kompletně zrekonstruovat. A tak jsme se do toho pustili, zezačátku opatrně, postupně, potom už trochu svižnějc.

Nejdelší bylo oproti očekávání přestěhování babičky dolu, respektive kompletní vyklizení obou pater, kompletní vyklizení 40 let života. Říkal jsem si, že to přece nemůže zabrat víc jak měsíc, no nakonec to odhadem zabralo dobrýho půl roku až do února 2020. Než jsme všechno rozprodali, rozdali a vyhodili, než jsme nekonečný zásoby všeho možnýho roztřídili, dalo to zabrat. Jakmile jsme měli vyklizeno, začalo se pomalu pracovat na zdech. Ty byly asi z poloviny pokrytý tapetama, z druhý poloviny pak asi čtyřvrstvou barvou. Celkem nová zkušenost s těma tapetama, bylo totiž potřeba přistoupit k mokrý variantě, takže jsme napařovali a napařovali. A když už jsme měli většinu tapet pryč a zdí čistých, přišel COVID... přestěhovali jsme se na dva měsíce mimo Prahu a všechny práce se kompletně zastavily. No ale v květnu jsme se opět vrátili a práce mohly pokračovat. Něco jsme zbourali, něco zase postavili, hlavně jsme ale oproti Jarovu museli kompletně rozbourat koupelnu i záchod. Dlaždice ale i omítku. Dostali jsme se na kolmepltní nulu a v některých místech se i objevily průduchy do vedlejšch místnosti. Holt 7,5cm plynosylikát bez omítky je takovej lepší písek stlačenej do tvárnic ;-)

V červenci přišli i první řemeslníci na vodu, plyn a odpady, v sprnu nám pak udělali i topení a hlavně vyměnily všechny okna. Srpen jsme také zasvětili asi nejzdlouhavější části skutečný rekonstrukce a to elektrice. Bylo potřeba kompletně přeplánovat všechny zásuvky, všechna světla a hlavně ke všem přivézt drážky. Drážky ve zdi, drážky v patře, drážky ve stropě, drážky v podlaze... ty byly nakonec kvůli betonu nejzáživnější. Drážky, drážky drážky.... šílený. Minulej tejden se nám snad konečně povedlo udělat i ty poslední chybějící a tak začala další zábavná část, natahování kabelů. Měli jsme k dispozici asi 200m zásuvkovýho 3x 2,5, asi 100m světelnýho 3x 1,5, asi 100m "vypínačovýho" 3x 1,5 a včera jsem jel do Bauhausu pro další 100m klubko, protože těch vypínačů je nějak víc než jsme původně plánovali. A to ani nepočítám kabely, kterým nerozumím, který maj čtyři nebo dokonce pět žil. Nakonec já jsem jen ta lopata, mozek na stavbě zapojujou jiní ;-) Na druhou stranu poprvé jsem si vyzkoušel bourání kladivem, práci s drážkovačkou a už konečně vím na co je flexa... äť už s kotoučkem na beton a zdiď, kotoučkem na broušení podlah nebo jsme si dnes poprvé vyzkoušel i kotouček na řezání kovu. Byla to jen trubka na vzduchotechniku, ale jisker tam bylo dost. Jen doufám, že až tohle všechno budeme mít za sebou, zase to všechno zapomenu, protože na co je jakej drát v elektrickým kabelu k životu fakt nepotřebuju. A nechci =)

Jo a abych nezapomněl, kapitolou samo pro sebe je odpad a jeho odvoz. Stavební i jakekoliv jinej. To je taky fajnová věc. Naštěstí jsme si v květnu koupili 4letýho Tourana, takže už to nemusím tahat v Golfíkovi nebo nedejbože v Mercedesu, ale i tak už znám všechny sběrný dvory v širokým okolí a otočil jsem se hlavně se stavební sutí možná 10x možná 12x. S celým narvaným autem... asi si umíte představit jak mi to vždycky trhá žíly, když si z krásnýho auta dělám pracovní dodávku. Ale zvládli jsme to a momentálně to vypadá, že už bude potřeba zajet na dvůr jen jednou. Snad naposledy.

Do konce rekonstrukce zbávají cca 3 měsíce (pokud se cestou nic nepo...), ale naštěstí to budou měsíce, kdy budou pracovat hlavně řemeslníci. Po zkušenostech z Jarova a taky po zkušenostech z uplynulých tří měsíců musím s čistým svědomím říct, že radši zaplatim cokoliv, hlavně ať to udělá někdo jinej a ať to udělá profesionálně. Já na tohle prostě nejsem. V polovině září by nám na stavbu mohli naběhnout zedníci, všechno to nahodit, oblepit, operlinkovat a oštukovat, v řijnu by na ně měli navázat obkladači na koupelnu a záchod a pak snad konečně podlaháři. Kuchyň z Ikey nám daj dohromady chlapci z Ikey a tak už nám snad zbyde jen malování, sestavení veškerýho nábytku a finalizace zásuvek, vypínačů a světel. Nebude to bezbolestný, ale to už je takovej ten moment kdy člověk čichá čichá konec tunelu ;-) A pak snad... snad... konecně... nastěhování. A Vánoce. A další překvapení, o kterým napíšu třeb zase příště.