5.12.2021

První rok ve čtyřech

Na shrnutí celého roku 2021 je zatím ještě trochu brzo, na druhou stranu když budu psát o "roku ve čtyřech", je tomu vlastně přesně 369 dnů neboli 52,7 týdnů co se nám náš druhej poklad narodil. Zrovna včera jsme slavili Viky 1. narozeniny a jelikož na mě zase leze nějaká rýma, v týdnu jsem naboural auto, už přes týden mám nepojízdnou koloběžku a vypadá to, že budeme muset znova malovat starej byt, řekl jsem si, že je na čase se z toho trochu vypsat a shrnout si posledních 12 měsíců. Drobnej disclaimer - i když je toho poslední dobou opravdu hodně a článek tomu bude odpovídat, nemění to samozřejmě nic na tom, že obě děti jsou ve finále velká radost a smysl našich životů ;-) Jen má člověk občas slabší chvilku.

Začnu přesně naopak než v minulém shrnutí a to tím nejdůležitějším. Viky byl ve středu přesně rok a i když člověk narozeniny slaví každej rok, s kamarádama i několikrát ročně, ty první jsou přecejen něčím zvláštní. Dítě o tom nemá ani páru, nic si nepřeje, většinu dárků úplně ingoruje, svíčky sfouknout neumí a celkově vlastně ignoruje všechno co se kolem něj děje. O to zajímavější - nebo spíš podivnější - je, že rodiče ten první rok přožívaj snad ze všeho nejvíc. Je to přecejen první oslava toho, že je dítko na světě, svým způsobem i oslava toho, že to s ním přežili a nezbláznili se. A tady se hned nabízí menší oslí můstek. Nezblánili se, nezbláznili se... musím říct, že je to občas hodně náročný. Jasný, já chodím do práce, hraju bowling, chodím nakupovat, vyzvedávat všemožný zásilky, jsem prostě mezi lidma jak jen to v rámci COVIDu jde. Starám se o děti možná tak ze 30%, nikdo mě v noci nevysává a když je hodně špatně, nejsem ten kterej situací zachrání. I tak ale trpím standardníma nevýhodama malých dětí. Večer uspávám, protože jsme dva na dva, v noci jsem často u toho, když se budí (a Viky se opravdu budí i 5x za noc), ráno vstávám brzo, protože prostě musíme, na snídani máme nezřídkakdy překřikovanou a na večeři je to jak Černej Petr... kdo dostane tu kašičku prohrává. Naštěstí se Adam v poslední době párkrát obětoval a kaši dobrovolně po Viky nebo místo VIky snědl, ale jinak to spíš letí do dřezu, protože po druhým dítěti ten blivajz dojídat už fakt nikdo nechce. Jak už jsem psal před rokem, je to prostě úplně jiná hra. Najednou jsme z přesilovky (2 rodiče - 1 dítě) skočili do vyrovnaného stavu a občas má člověk vyloženě pocit že taháme za kratší provaz a minimálně jedno dítě poletí oknem. Obvykle to, který nechce usnout a řve.

Na druhou stranu, díkybohu, má život ve čtyřech i své světlé stránky. Ty se často dějou tak rychle, že je člověk dokáže pořádně prožít až když se zpětně dívá na hezký fotky, ale jsou i momenty, kdy člověku fakt nic nechybí a říká si, že takhle je všechno jak má být. U Adama to bývá obvykle jeho pokrok. Třeba když se naučil "tatooo távej" [čti:táto, vstávej] nebo "Titado bude" [čti:letadlo bude, při nahrávání Flight Simulatoru] nebo "To je moje", což je druhá věta, která dává smysl hned po "Co to jeee?". A samozřejmě takové ty dovednosti typu že umí vyhodit věci do správného koše, že přinese nebo odnese co se mu řekne nebo si otevře myčku, vyjede si jedno patro, vloží do něj špinavou skleničku, patro zasune, myčku zavře a řekne "Hotovoo". Jen ten nočník a už opravdu umí všechno =) Viky je na tom s pokrokem logicky o kousek pozadu, ale samozřejmě nám udělalo radost, ždy se poprvé vzepjala na nohy nebo když nedávno vyšplhala komplet schody až nahoru ke koupelně (samozřejmě s dozorem za zadkem). Verbálně se to omezuje jen na mama a tata, ale to je asi normální. No a v neposlední řadě nám dělaj radost Adamovy přibývající blonďatý vlasy a Vikyiny krásný a zatím naštěstí ještě pořád modrý oči. Výjimečně, opravdu jen sem tam se pak taky stane, že pustíme třeba prasátko Peppu a oba na něj bez jedinýho hnutí koukaj. Třeba i 5 minut v kuse. Vím, není to úplně nejzdravější pouštět dětem televizi, ale ten blaženej pocit, že děti sedějl, koukaj a člověk se může jen tiště kochat. To je prostě k nezaplacení.

Suma sumarum, život ve čtyřech je náročnej... Zrovna nedávno jsem si třeba uvědomil, že si nemůžeme jen tak udělat radost a někam jít (na sport, na večeři, do hospody, do kina, nakupovat) aniž bychom někomu nepřitížili. Buď s Terkou sobě navzájem něbo některý z babiček. Máme dva malý životy, který jsou na nás závislý a ať děláme cokoliv, vždycky v té rovnici musí figurovat. Je ale taky pravda, že bych nechtěl přijít z práce domu, kouknout na zprávy, sám si udělat večeři, pak si ji sám sníst, mrknout na film nebo si zahrát hru a pak jít sám spát, abych mohl druhej den zase sám snídat a vypravit se do práce. Je to trochu ad absurdum, jasně, určitě existují i spokojené páry, které si mohou dělat co chtějí, ale zároveň mají sebe navzájem. I samotáři ale určitě existujou a ne všichni jsou v tom dobrovolně. Nakonec tak člověk zjišťuje, že se má vlastně dobře, že má super rodinku a na všechny ty těžkosti teď buď zapomene nebo si na některý z nich zpětně rád zavzpomíná s úsměvem. Abych tedy dokončil první větu. ...život ve čtyřech je náročnej, ale neměnil bych.

No a teď když jsem zjistil, že se mám vlastně dobře a ze všeho jsem se vypsal, tak bych ještě chtěl dokončit úvodní myšlenku a přecejen si postěžovat si na maličkosti, ze kterých mám víc a víc šedivejch vlasů. Jsou v podstatě čtyři: rýma, auto, koloběžka a malování.

Rýma... To je tak trochu synonymum tohohle podzimu. Nemá to nic společnýho s COVIDem a přesto je to k posrání nepříjemný. Naposledy jsem byl nemocnej na postel v létě 2019, kdyb byly Adamovi tři měsíce. Odležel jsem to ve Smrkově a od tý doby ani ťuk. Adam byl dokonce úplně poprvý nemocnej až teď v září. Předtím 2,5 roku ani ťuk. A to samý asi platí i o Terce... pokud to není dokonce dýl. A teď najednou po dvou letech nějaký nachlazení, potom asi po dvou týdnech střevní chřipka a teď zase nějaká rýma. Takovýto typický bolení v krku při každým polknutí, těžká hlava, ucpanej nos. Stojí to celkově za vyližprdel a když u toho má člověk ještě normálně fungovat jako rodič a pracant, tak dvojnásob. Nechápu co se to s náma letos děje. A to polykám různý vitamíny a snažím se. No snad to bude brzo pryč.

Auto... Od května 2020 máme nádhernýho rodinnýho Tourana, což byl velmi příjemnej krok vzhůru z i tak parádního Golfíka. No a zabralo mi to jen asi 19 měsíců a už jsem měl první nehodu, tentokrát navíc poprvý v životě okořeněnou o vypálený airbagy a bezpočnostní pásy. Přitom to byl takovšej blbej ťukanec, že tomu autu z venku v podstatě vůbec nic není. Jen ty airbagy a pásy. Stálo se to na přiblbe nejasný křižovatce u Mallu v Holešovicích, kde jsme během hodiny čekání na policajty napočítali takovejhle nedání přednosti z prava víc jak stovku. A já mám smůlu na pána, kterej si popojel trochu víc než bylo zdrávo. Měl přednost, ano, ale i tak je to prostě škoda. Kromě toho, že jsem tedy zpět na Golfovi (za což samozřejmě patří obrovský dík mámě) tak to vypadá že se prohnu o 40 tisíc, dostal jsem 4 body a samozřejmě se mi odečtou další bonusový měsíce z pojistky, takže budu rád pokud nebudu v mínusu. Ne že bych tak často boural jako boural, ale když se každý blbý ťuknutí na semoforech počítá za cca 36 měsíců, je to při mých 8 letech s pojistkou trochu natěsno.

Koloběžka... V minulým příspěvku jsem se tady rozplýval jak je to super mír elektrokoloběžku a jak je ze mě totální nadšenec co chce jezdit i v zimě. Což o to, jezdit bych chtěl, ale momentálně nemůžu. Všechno to začalo už začátkem řijna, kdy jsem poprvý píchnul. I přes ožužlaný šrouby jsem to nakonec do týdne vyměnil a opravil a chvíli na tom spokojeně jezdil, ale pak při jízdě do práce... jsem zase píchnul. Tak jsem zase všechno rozebral, plášť vyčistil, jakýkoliv náznaky problémů přelepil, duši pomačkal a hezky usadil. A zase jsem píchnul. Tak jsem zase všechno vyměnil, pořídil další pár duší a dal tomu ještě poslední šanci. Cestu do práce to zvládlo, velký vátězství!!! ... a pak jsem cestou z práce zase píchnul. Kuuuuuuuuur... Tak jsem holt koloběžku odstavil a čekám na dvě součástky, který už mi snad zaručej životnost duší víc jak dvě jízdy. Novej střed jsem objednal z Ali, protože jsem při tom prvním sundavaní musel poslední šroub provrtat a trochu střed poškodil. Nový pláště jsou pak plánovaný jako dárek k Vánocům, protože přecejen PMT za 2700 Kč už není žádná levná sranda. V plášti pak asi bude největší problém, protože se mi do něj při prvním píchnutí zamáčknul kus skla a možná je to to slabý místo, který nakonec vžycky zradí. Tak snad v novým roce zase vyjedu.

Malování... to je pak nejnovější novinka přímo z dneška. Byli jsme s Tomem po dlouhý době na Jarově smontovat tam novou postel a je vidět že jsem slepej jak patrona a to čím dál víc. Tom všechny zdi prošel se světlem a odhalil takovejch nedostatků, nedodělků a celkových problémů, že to zkusím o známýho, co to dělal vyreklamovat. Ať už to dopadne jakkoliv, ten byt se musí ještě jednou přemalovat, což je fakt pruda. No... alespoň vím co budu ten tejden přeed Vánocema, kdy jsem si vzal dovolenou, dělat. Malovat.

A tak my si tu žijeme.