5.3.2012

Milánské parky aneb když už není do čeho píchnout

Pomalu ale jistě končí náš pátej týden v Miláně a mně pomalu ale jistě docházej nápady co tu provádět odpoledne po škole. Samozřejmě, mohl bych se učit, číst si materiály na jednotlivý předměty nebo si dokonce vyhledávat zajímavý články do školy nad rámec povinností... no ale řekněme si to popravdě, to já asi dobrovolně nikdy dělat nebudu. Další možností je bejt na internetu nebo doma koukat na filmy.. toho samozřejmě využívám, ale taky vocaď pocaď. No a tak jsem se rozhodl jít zkoumat Milano víc do podrobna, hezky tématicky. Prvním tématem, který jsem našel v malým průvodci, kterej nám darovala škola, byly parky a vodní cesty (tady doslovně přeloženo z anglickýho waterways ;-))

Ke svýmu prvnímu detailnějšímu zkoumání Milána jsem využil krásnýho, skoro až letního počasí. Kromě toho už mi docela chybělo focení a nakonec, přestože jsem celkově kulturní barbar, hezkou přírodou a architekturou rozhodně nepohrdnu. Znalost tichých a příjemných parků se navíc může hodit v letních měsících, kdy se budu chtít třeba učit na trávě někde ve stínu stromů.
Knížka, kterou jsem se řídil mi na tuhle tůru doporučila pět parků a jednu oblast vodních kanálů. S kanály je ovšem momentálně maličko problém. Nejspíš z nějakých stavebních důvodů jsou totiž kanály na jihu Milána naprosto vypuštěný a místo romantických zákoutí tak můžou příchozí turisté obdivovat jedině plechovky, pneumatiky a další odpad rozvalující se na kamenným dně. Pohled opravdu lákavej... No a tak jsem se vydal alespoň do parků. Prvním v pořadí byl "Parco Giovanni Paolo II" ležící mezi dvěma románskými bazilikami na jihu Milána jen kousek od naší školy. Z něj jsem se přesunul do schovanýho parku della Guastalla poblíž Universita' degli Studi di Milano a nakonec na nejdelší čas zakotvil v obrovských "Giardini Pubblici Indro Montanelli". Po parádním hodinovým relaxu v posledně jmenovaným parku jsem nakouknul i do "Giardino della Villa Belgiojoso Bonaparte" a definitivně svou pouť ukončil v největším a asi i nejznámějším parku Sempione. Vtipně jsem si pak až těsně u baráku uvědomil, že jsem vlastně vynechal nejdůležitější park. Ten kterým každej den procházím cestou do školy a kterej vidím každej den z okna, park Ravizza.

Parco Giovanni Paolo II.

První parčík, kterej jsem v pondělí navštívil, byl škole logicky nejblíž. Nachází se jen kousek od ulice Porta Ticinese vedoucí do centra a tak už jsem kolem něj šel mnohokrát. Musím se ale přiznat, že i tak jsem si ho nikdy nevšiml. No a jakmile jsem ho tentokrát našel, pochopil jsem proč tomu tak bylo. Tenhle park by se vlastně ani parkem nazývat neměl. Je to spíš taková široká zelená promenáda vedoucí od jednoho starýho kostela k druhýmu. Nutno ale na druhou stranu podotknout, že se v tomhle případě jedná o dvě krásný baziliky, který jsou považovaný za jeden z mála důkazů románskýho období v Miláně. Co se tomuhle parku nemůže upřít je rozhodně klid. Je sice obklopenej hustou zástavbou, ale když člověk tolik nehledí na estetiku, rozhodně si tu krásně odpočine.

Parco della Guastalla

K tomuhle parku se dalo z prvního zajet pohodlně autobusem 94 přímo a tak nebylo pochyb o tom, že bude druhej v řadě. Když jsem ale vystoupil z busu, první co mě zaujalo nebyl park, ale poblíž stojící Universita' degli Studi di Milano, troufám si říct, že nejtradičnější a taky největší univerzita v Miláně. Postavena v decentním oranžovým stylu (jakože z cihel, ne namalovaná na oranžovo) působí oproti naší hnusný rádobymoderní škole jako nádherná historická památka. No a ještě má přes ulici krásnej park. Park della Guastalla je sice trochu schovanej, ale když ho člověk najde, rozhodně neprohloupí. O poznání větší než první park, tenhle park navíc nabízí spoustu trávy na piknikování a taky hezkej rybníček. Původně tu prej byla nějaká dívčí škola, takže se ani nedivim, že je to tak hezky upravený. Docela studentům týhle milánský univerzity závidím. Oproti tomu našemu je tenhle park hodně na úrovni. Fotky snad prozradí víc.

Giardini Pubblici Indro Montanelli

Po shlédnutí dvou menších parků na jihu Milána jsem zase čapnul 94ku a popojel tentokrát trochu dál až na severní okraj centra. Tady byl mým cílem poměrně rozlehlej park, odhadem asi druhej největší hned po Sempione. Když jsem do parku dorazil, první dojem byl jako z Hyde parku v Londýně. Obrovská rozlehlá zelená plocha a mrakodrapy po jeho okrajích. Stejně jako Hyde park má i tenhle park poměrně romantickou vodní plochu a hlavně spooooustu volnýho místa pro piknikování, sportování nebo jen obyčejný lelkování. Svým vzhledem i atmosférou mi velice připomínal taky pražskou Stromovku. Lidi tu sportovali, relaxovali, bavili se... úplně si umím představit, že to tu v létě musí žít vlastním životem. Moc hezký, uklidňující a zároveň plný energie. Sice trochu předbíhám, ale osobně bych tenhle park rozhodně hodnotil jako v Miláně nejhezčí. Navíc park podle průvodce obsahuje i řadu zajímavých budov jako například planetárium Hoepli, přírodovědný muzeum nebo palác Dugnani. Prostě park jak se patří se vším všudy - a kdyby ho navíc někdo chtěl navštívit těsně před nebo po odletu z Milána, je velice blízko centrálního nádraží.

Parco della Villa Belgiojoso

Po relaxační hodince v předešlým parku jsem se odhodlal dokončit svou cestu ještě posledními dvěma zastávkami. První byla hned naproti. Jednalo se o pro změnu zase trochu skromnější park umístěnej u honosný vily kdysi důležitýho člena milánský smetánky. Park je to doslova kouzelnej. Je tam spousta hezkých cestiček, několik vodopádů a romantický zákoutí. Jedinou z mýho pohledu chybičkou je fakt, že je tenhle park oficiálně určenej jen dětem do 12ti let a jejich doprovodu. Doslova se v průvodci i u vstupu píše, že je to park věnovanej dětem (asi kvůli pedofilům nebo opravdu nevím). Chvilku jsem tedy přemejšlel jestli tam vůbec vejít a riskovat nějakej průser. Nakonec, když kolem mě v klidu prošel nějakej jinej chlap, jsem se do parku taky odhodlal nakouknout. Dobře jsem udělal. V parku sice ani živáček, ale musím říct, že to působí jako opravdu úžasná zelená oáza v centru. Tak snad jen někde sehnat to dítě a vyrazit tam na celý odpoledne.

Parco Sempione

Poslední plánovanou zastávkou byl "starej známej" park Sempione. Největší anglickej park v Miláně, kterej je navíc umístěnej hned za slavným milánským hradem. Pokud nahodilej turista projde nějakým parkem, rozhodně to bude tento. Že by na člověka působil romantickým nebo tajemným dojmem se úplně říct nedá, přesto nemůžu říct ani že je ten park ošklivej. Je to prostě takovej nejrozsáhlejší kus zeleně poblíž centra. Na jedný straně ho ohraničuje krásnej milánskej hrad, na druhý straně pak vítěznej oblouk, v tomhle případě nazvanej oblouk míru (Arco della Pace). V parku bylo při slunečným pondělním počasí docela dost lidí. Někteří jen tak relaxovali, někteří sportovali, ale že by z toho místa vyzařovala pohoda jako v několika předešlých parcích, to moc ne no. Příjde mi, že je ten park natolik profláklej a prochozenej, že už tu není žádnej romantickej nebo klidnej koutek. Velkou černou tečkou je navíc hnusná pouť, která se rozkládá na prostranství mezi hradem a parkem. Kýčovitý kolotoče, autodromy, střelnice a další blbosti jsou tu už celou dobu, co tu bydlíme, takže bych tipoval, že je to celoroční záležitost... velká škoda pro celkovej dojem jak z parku, tak z hradu. Nevím, kterej blbec jim to tam povolil. Park tedy v zásadě dobrej, ale asi sem relaxovat chodit nebudu.



Parco Ravizza

V parku Sempione jsem svoje plánovaný odpoledne po milánských parcích zdárně ukončil, urychleně se přesunul ke katedrále na tramvaj 24 a svezl se domu. Už už jsem zašel do naší uličky, když jsem si uvědomil, že jsem jeden park přecejen vynechal... jak jsem uvedl už nahoře, vynechal jsem park, kterým každej den procházím do školy a kterej v podstatě znám ze všech nejlíp. Znám ho až tak dobře, že mě ani nenapadlo ho jít prozkoumat podrobnějc. A tak jsem se alespoň na chvíli zastavil, zamyslel se nad tím, že vlastně bydlíme v docela hezký čtvrti, pořídil pár fotek a spokojeně zalezl do domu. Náš parčík je jedním z těch menších a spíš než pořádnej park je to taky takovej zelenej plácek uprostřed zástavby. Přesto působí relativně elegantním dojmem a je doslova rájem pro všechny běžce, matky s dětmi i pejskaře. Je tu hned několik velkých výběhů pro psy, kde se můžou bez rizika vběhnutí na silnici pokecat jak čtyřnozí chlupáči, tak jejich majitelé.

Abych to tedy na závěr shrnul, myslím, že jsem v rámci jednoho krásnýho odpoledne prošel všechny důležitější parky Milána a nemám z toho vůbec špatnej pocit. Některý parky jsou sice menší a studenější, některý jsou ale naopak královsky velký a hezký. Pokud člověk přežije kratší cestu MHD, rozhodně v Miláně najde park, kterej mu sedne perfektně. Srovnávat Milano s Prahou je z mýho pohledu asi dost nefér. V Praze žiju celej život a znám snad všechny parky, který nabízí, v Miláně jsem teprve něco málo přes měsíc. V Praze máme například obrovskou Stromovku plnou života, Riegerovy sady plný studentů a piva nebo Petřín plnej lásky a turistů. Dal bych přednost kterýmukoliv z těchto parků, ale to bych musel bejt v Praze. Dokud jsem tedy tady v Itálii, budu se muset při relaxování spokojit se zdejšími možnostmi... ale nechci bejt až moc nefér... ty možnosti tu nejsou vůbec špatný.