1.2.2012

První postřehy z Milána

Jsem v Miláne teprve třetí den a už mám kupu nových zkušeností, nových znalostí a mužu říct, že i nekolik těch nových známostí. Přijeli jsme do Milána ve středu večer a první čeho jsme se dočkali bylo čekání... čekání až se syn majitele našeho budoucího bytu přiklopýtá, aby nás alespoň přivítal a zapnul elektřinu. Vybavení bytu vubec stojí za to... problémy a zajímavosti spojený s italskejma majitelama by vydaly na několik článků. Tady jen nastíním. Hlavně bych se ale chtel podělit o první dojmy a postřehy přímo z města.

První šok nás čekal hned první večer. Když jsme se po deseti hodinách konečně přikodrcali do Milána a dočkali se po půlhodine čekání i příchodu syna majitele, našli jsme tu jen dva tmavý byty s jedním velkým drátem vedoucím z jednoho bytu do toho druhýho. Pozdejc vyšlo najevo, že v tom našem bytu vubec nejde elektřina. Do pojistek v tom byte vedl tlustej černej drát ze ZÁSUVKY !! z druhýho bytu. Jeden byt tak vlastně poháněl byty dva. No a to ješte nebylo nejlepší. Pak jsme se ještě dozvěděli, že v naší kuchyni nejde plyn. Nakonec se ale celá situace vyřešila paradoxně v náš prospech. Místo naší malý kuchyně používáme luxusní kuchyň z vedlejšího bytu, místo skromnejší koupelny používáme obrovskou a opravdu moc hezky zařízenou koupelnu se sprchou i vanou. Bohužel jsme se ale taky dozvědeli, že to tak nebude navždy... už v pondelí máme prý očekávat řemeslníky a pak už nám asi ten menší byt vezmou a z našeho super dvojbytu 4+1+kk se tak stane zase skromný 2+1. Dalším problémem je internet. Majitelé sem samozrejme žádnej nezavedli, koupit si USB modem by stálo hrozný prachy a tak to vypadá, že jediná možnost je porídit si smlouvu na dva roky. S tou smlouvou budeme mít sice internet za 19 EUR mesíčně, ale jelikož ji budeme chtít vypovědět už po pul roce, bude nás to stát dalších 120 EUR pokuty. Celkově se tedy internet vyšplhá na dvacku na každýho. Elegantní rešení jak sviňa... nicméně bez internetu to už dneska prostě nejde. Kdo kvůli němu má pořád chodit do školy.

Abych ale nebyl jenom negativní, náš byt ve via Boselli je tak blízko škole, že skoro cítíme smrad ze školní jídelny. Byt je navíc témeř celej zrenovovanej (chybí právě jen ta naše malá kuchyň) a ohledně našich dvou pokojů si nemůžeme stěžovat vůbec na nic. Snad jen ta cena by mohla být trochu nižší... na druhou stranu koleje jsou prý ješte dražší. Takže pro normální život v Miláne - byt naprosto super.

Zajímavejší než nejakej byt je nicméne škola. Universita Luigi Bocconi je jedna z nejprestižnejších škol v Itálii a taky samozrejme jedna z nejdražších (my naštěstí neplatíme nic). Celkově má asi 13 tisíc studentů, takže by se mohlo zdát, že je to oproti VŠE docela prcek, nicméně velikostí působí naopak trochu větším dojmem. Jejich kampus na okraji centra Milána tvoří cca 6 budov, několik podzemních chodeb, 4 jídelny, 1 banka, nějaká ta tělocvična a další a další věci, který jsem zatím ještě neobjevil. Celkově to zvenku působí pekně hnusně (asi jako naše stará budova), ale uvnitř je většina chodeb nablýskaných, dlouhých a čistých. Chvílema zapomínám, že je to soukromá škola, ale chvílema se to zase docela připomíná. Minimálně jejich seznam partnerských škol zahrnující i Yale, Princeton nebo Harvard z USA je hodně pusobivej. Taky je vidět, že na ničem nešetrí a většina věcí je zrekonstruovanejch nebo úplně novejch. Uvidíme jaká bude výuka... zatím jsem prišel do kontaktu víceméně jen se snaživými studenty z ESN Bocconi a několika úředníky na zahraničním oddělení.

Nakonec to nejzajímavejší. Dneska jsem si konečně zašel zařídit tramvajenku na milánský MHD. První ponaučení, který mi to dalo - fronty nejsou jenom pražská specialita. Další ponaučení... nejen pražskej podnik je organizovanej pekne blbě. V Miláně si člověk může udělat tramvajenku jen na dvou či třech místech, z čehož ani jedno není zrovna po ruce. Já osobně třeba musel přímo do centra centra, pod Duomo. Na druhou stranu, když jsem teda přijel do centra a vyěekal si tu hodinku, byl jsem příjemně překvapenej vstřícností místního úředníka. Ani nevím proč mi začal pomerně rychle tykat a nazývat přímo jménem, ale zpetně můžu říct, že to bylo celkem příjemný. Človek se hned cejtil jinak než když na nej řve nějaká obtloustlá nepříjemná ěeská úřednice.

Taky mě docela příjemně překvapila cena. 17 EUR za měsíc ježdení není vůbec tak hrozný. Kor když vezmeme v potaz, že jedna jediná jízda tu stojí 1,5 EURa. No a taky jsem to hned dneska vyzkoušel a rovnou projezdil asi polovinu nominální ceny. Prostě milánský MHD se velice podobá tomu pražskýmu... a to je jakože velkej kompliment. Kdo zná, ví, že Praha je v MHD hodně hodně silná.

Co bych ale rozhodně vyzdvihl jsou dva na první pohled nepatrný detaily... v Miláně je na každý zastávce a v každý stanici metra (alespoň co jsem zatím mohl vyzkoušet) časovej údaj, za jak dlouho danej dopravní prostředek dorazí. A není to takový to jak na Staroměstský, kde je u 17 vyznačený, že dorazí za 5 minut asi čtvrt hodiny. Opravdu to na to pasuje a hrozně pomáhá. Člověk přispěchá na nástupiště a když už má pocit, že mu to ujelo před nosem, mrkne na tabuli. Tam si prečte, že to jede za minutu a půl a hned se mu na obličeji rozzáří úsměv. Druhá věc, která člověku nevědomky ulehčí život je signál v metru. Z Prahy jsme zvyklí, že mezi stanicema má človek prostě smůlu. U smsek to až tak nevadí, ale když vám jízda metrem přeruší hovor, je to celkem k nasrání. Tady na sebe mužou Italové řvát jak chtěj a kde chtěj... třeba práve během jízdy metrem. A to se vždycky hodí...

To by pro zacátek bylo všechno. Prozatím jsem registrovanej na škole, registrovanej na milánským MHD, absolvoval jsem už dvě tůry a bůhví co mě tu ješte čeká. Teď vím jediný... jde se pařit...