18.4.2020

Karanténní Smrkov

Koronavirus a s ním spojená karanténa, resp. omezení volného pohybu a nouzový stav, nám na pár týdnů/měsíců změnil život podobně jako naprosté většině lidí v Česku i za hranicemi. Přestože je gastronomie jedna z nejpostiženějších oblastí ekonomiky, máme vlastně štěstí v neštěstí, že nepracujeme přímo za pultem, ale v kanclu. S mým home officem a 100% platem a Terčinou rodičovskou dovolenou tak minimálně finančně nijak netrpíme. Trochu jiná situace je se vším ostatním... koníčky, vycházením, kamarády, oslavami atp. No a k tomu všemu jsme se fakticky na pár týdnů (snad ne měsíců) přestěhovali z Prahy na venkov, konkrétně na Smrkov...

Já osobně, a naštěstí i naprostá většina mýho okolí, koronavirus nikdy nijak extra neřešil a dodnes neřeším (naštěstí nemusím, ťuk ťuk). Úplně se nám tak vyhlo splašený nakupování kilogramů rýže, těstovin a konzerv, panikaření, že bude konec světa i každodenní hltání zpráv o koronaviru. Jediné co jsme vlastně udělali je zintenzivnění hygienických návyků a přesunutí na home office (i když i to jsem udělal z donucení až 16.3., kdy nám zavřeli kancl). No a když já měl home office a Terka je beztak doma, tak jsme si říkali proč se nepřesunout mimo Prahu - trochu kvůli omezení rizika, trochu kvůli pohodlí. Dnešním dnem, 18.4., jsme tak už něco málo přes měsíc vidláci ;-) umístěni v pohodlí naší smrkovské chaty.

Život na venkově je vlastně, v rámci možností, docela fajn. Pracuju samozřejmě normálně dál, každej všední den usedám k počítači někdy okolo 9-10 hodiny a kromě oběda svoje místečko neopouštím až do nějakých 17-18 hodin, jinak je to ale něco úplně jinýho než být zaprdlej v Praze. Čerstvej vzduch, možnost být během hezkých dní venku, o víkendech družení s rodinou (v rámci povolených výjimek samozřejmě) a to vše přitom s luxusem neomezenýho internetu, počítače, filmů apod. Během těch několika týdnů jsme navíc stihli hned několik užitečných věcí navíc... ušil jsem celý rodině roušky, postavili jsme Adamovi pískoviště, byli jsme dvakrát v lese na dřevě, zbytek rodiny pak například vybetonoval stodolu, opravil okapy, vyměnil zeminu ve skleníku, opravil jednu venkovní zeď, zryl zahrádky a podobně.

Pozitivní je, že kromě nás si na Smrkov krásně zvykly i obě naše kočky a Adamovi to vyloženě prospívá. Teda... ono je to asi přirozeným vývojem, ale právě tady na Smrkově mu vyrostly první dva zoubky, začal dělat první samostatný krůčky a celkově krásně dospěl. Dokonce už i slyší na svý jméno ;-) Nových vjemů a neprozkoumaných zákoutí tady má navíc přehršel, takže obvykle ani o zábavu není nouze. Pomáhá samozřejmě i to, že na to Terka (hlavně během všedních dní) není sama, ale prakticky vždycky je tu někdo, kdo ji pomůže, uvaří, vypere nebo prostě jen pokecá.
Za ten měsíc, co jsme mimo Prahu jsme zažili jak hustý sněžení, tak i kupodivu dvacítky, takže proběhlo i koulování a opalování. Navíc se k nám na dva týdny přidaly další dvě zrzavý kočky, kterým jsme poskytli pelíšek a nějaký to futrování, takže bylo opravdu pořád co dělat. No a jak je vlastně pořád co dělat, ani jsme za ty čtyři týdny moc nevylejzali. Jednou jsme byli v Praze na očkování malýho, jednou jsme byli nakoupit v Táboře, jednou jsme byli na pěším výlěte v Borotíně, ale jinak si tu v rámci možností žijeme vlastním životem a s dalšími lidmi přicházíme do styku jen velmi zřídka. I to je výhoda nebýt v Praze a nemuset neustále někoho potkávat ať už na ulici, v MHD nebo na nákupech.

Pokud stále čekáte na pointu tohoto textu, vlastně ani žádná není... jen jsem se chtěl podělit (a uchovat si pro sebe do budoucna) o zajímavý období našich životů, kdy se ze dvou zarytých Pražáků stali spokojení vidláci. Přidám tedy ještě pár fotek a končím.