9.2.2013

Jeden den v Miláně

Jedna kamarádka mi krátce po příjezdu do Milána během řeči (čti: chatu na Facebooku) navrhla, ať sepíšu nějakýho stručnýho průvodce Milánem pro ty, kteří o něm nevědí nic a chtěli by ho sfouknout bez zbytečných zastávek. Docela jsem se tehdy zasmál, trochu jsem se tou myšlenkou ale přecejen inspiroval. Říkat, že tohle město po 10 dnech znám by bylo hodně sebevědomý, přesto jsem se pokusil obejít to nejdůležitější a největší v Miláně, trochu to nafotit a přidat k tomu svůj, jako vždy duchaplný, komentář. Jelikož dějepis nikdy nepatřil k mým silným stránkám, letopočty výjimečně vynechám... na druhou stranu rád přidám některý zajímavosti, který nám prozradila naše italská průvodkyně během tůry po městě.

Článek jsem pojmenoval "jeden den v Miláně" z jednoduchýho důvodu. Všechno, co tu zmiňuju se dá vcelku pohodlně stihnout za jeden jedinej den. Abych byl úplně upřímnej, narozdíl třeba od Paříže nebo Londýna, nejsem si jistej, co tady může turista pohledávat víc než ten jeden den. Samozřejmě, jsou tu i další pamětihodnosti, který se dá navštívit, ale pokud navštívíte těch pár věcí, který tu navrhuju já, myslím, že si můžete vedle Milána s čistým svědomím udělat fajfku.

                 

Jednou z velkých výhod (ikdyž co se zabíjení času týče, tak spíš nevýhod) Milána je, že má prakticky všechno důležitý na jednom místě. První zastávkou, kterou musí každej návštěvník Milána absolvovat je rozhodně Piazza di Duomo. Duomo, neboli italsky katedrála, je největší a nejzářivější dominantou města a přestože má své vlastní duomo prakticky každý větší městečko, když se řekne Duomo a ještě k tomu se napíše s velkým D, troufám si říct, že minimálně v Itálii je jasný o jakou stavbu a v jakým městě se jedná. Podobně jako Colloseum je poznávací znamení Říma (a přitom jich je nejen v Itálii určitě víc) Duomo je prostě Milano.

Je to oficiálně třetí největší katedrála na světě a její zářivou bílou barvu zajišťuje kompletní pokrytí mramorem. Ten byl během výstavby přivážen ze tří velkých italských jezer Como, Maggiore a Garda po mnoha a mnoha malých kanálech. S trochou nadsázky se dá říct, že Milano v době výstavby Duoma vypadalo skoro jako Benátky. Dneska už je většina kanálů samozřejmě minulostí, přesto ve čtvrti Navigli ještě pár romanticky vyhlížejících kanálů jako pozůstatek dob minulých zbylo. Podobně jako kdejaká památka na světě, i Duomo má místečko, který se má pro štěstí pohladit. Je to dozlatova vyhlazená nožka na velkých vchodních dveřích katedrály. K Duomu se prý navíc váže i jiná pověra a to že studenti Bocconi do ní nemají vstupovat v semestru ještě před zkouškami. Přináší to prý smůlu... hmm... škoda, že nám to průvodkyně řekla až když jsme se z ní vrátili =D
Co se týče peněz, vstup do Duoma je zdarma. Zpoplatněná je až jiná luxusní věc a tou je vstup na střechu. Přecejen, na kolika katedrálách na světě si můžete vlézt až na střechu. Tahle sranda je zpoplatněná 7 eury (pokud chcete jet výtahem, tak 12) a tak jsem si to taky jednou dopřál. Výsledkem takovýho výšlapu pak může být například nádhernej západ slunce nad městem.

Jakmile doobdivujete Duomo nebo ještě během toho, určitě váš zrak spočine na obrovským vstupu do zvláštní přikrytý uličky. Přikrytím čtyř soustředných uliček poblíž hlavního milánskýho náměstí vznikla slavná galerie Vittorio Emanuelle. Galerie nebo spíš super luxusní nákupní ulice byla vystavěna přibližně ve stejném období jako Eiffelova věž a říká se, že je její střecha i podobné konstrukce. V každým případě tehdejší závod o slávu mezi Paříží a Milánem přinesl své ovoce a tahle luxusní galerie dnes patří k nejvyhledávanějším místům v Itálii.
Najdete tu jedinej 7 hvězdičkovej hotel v Evropě, obchody jako Prada, Gucci, Louis Vuitton nebo Ermenegildo Zegna a dát si tu kávičku v kavárně bych si asi z finančních důvodů radši netroufl. Podlaha je kompletně sestavená z mozaiky a překvapivě to nejsou jen tak ledajaký mozaiky. Uprostřed galerie jsou ve čtyřech světových stranách položeny symboly Turina, Říma, Florencie a Milána. Turisty samozřejmě nejvíc zaujme ten symbol, který je spojený s pověstmi. Je jím turínský býk. Tomu chudákovi se prý má člověk otočit na patě na slabinách, aby měl během roku hodně peněz. Ten, kdo to vymyslel musel bejt opravdu fajnšmekr.

                   

Další zastávkou v centru bude pro většinu návštěvníků určitě slavný divadlo La Scala. Stačí proto přejít galerii ve směru od Duoma a hned se člověk objeví na náměstíčku s tímto slavným divadlem. Bohužel, když na to náměstí dojde, obvykle následuje velký zklamání. Světoznámý divadlo vypadá jako bezvýznamná budka v nějaký postranní ulici. Svým zevnějškem zaostává nejen za pražským Národním divadlem nebo Stavovským divadlem na Ovocným trhu, ale troufám si tvrdil, že i třeba za Vinohradským divadlem na náměstí Míru. Skutečná hodnota se ale ukrývá uvnitř. Osobně jsem tam sice nikdy nebyl, ale prý je divadlo nádherně a bohatě zdobený především uvnitř a s kapacitou 2030 sedadel to taky není žádnej drobeček. Lístky samozřejmě odpovídají slávě divadla a jsou tedy k sehnání od desítek eur až po tisíce eur na ty nejprestižnější hry a nejprestižnější místa.
Zajímavostí na závěr je fakt, že divadlo překvapivě není pojmenovaný po schodech, jak by se mohlo z italskýho překladu la scala zdát, ale podle šlechtický rodině Scala z Verony. Jestli jsem to pochopil správně, slečna z rodiny Scala byla nevěstou Viscontiho, člena důležité milánské rodiny. Úplně za slovo mě ale neberte...

               

Jakmile člověk dokouká tohle trio milánských největších pamětihodností, může se projít ještě trochu dál na západ (cca 1km) a dojde k další zajímavý památce Milána, k milánskýmu hradu, kterej tu označujou jako Castello Sforzesco. Samotný hrad není překvapivě na žádný vyvýšenině, jak bysme mohli čekat ze severnějších evropských zemí, ale hezky usazenej v ďolíku uprostřed města. Na druhou stranu se mu ale musí nechat, že jakmile se člověk přiblíží, umí si reálně představit, že by se tenhle hrad, narozdíl od toho našeho pražskýho, dokázal v tehdejších dobách ubránit. Masivní vysoký zdi, strohej čtvercovej tvar, široký vodní příkopy, zvedací (kdysi) mosty, hlídací věže... všechno to působí opravdu mocně. Kromě samotnýho hradu je ale na místě k vidění taky milánský muzeum. Jelikož už jsem si to kdysi všechno jednou prošel, nebyl jsem do toho tentokrát nijak extra žhavej (nehledě na to, že mě muzea obecně moc neberou). Za zmínku ale určitě stojí fakt, že z jakýhosi důvodu mají v pátek odpoledne otevřeno zdarma... toho by se určitě, v případě zájmu, mělo využít. Mě osobně v muzeu tentokrát zaujalo především jedno hezký spojení s divadlem. Vedle stovek dalších věcí se tu vystavují tapiserie. Jsou na nich zachyceny různé historické okamžiky a historické osobností a jednou z nich je i Sant. Ambrogio, patron Milána. No a na jeho počest začíná každej rok sezona v divadle La Scala. Každej rok pravidelně 7. prosince. (fotografie hradu zatím nejsou, poprvý jsem s sebou neměl foťák a ještě jsem se neodhodlal jít tam podruhý)

Tím bychom měli základní věci, bez kterých nemůže kdokoliv odejít z Milána. Dál tu ale mám přichystaný věci, který by mohly zaujmout i ty, kteří historii opravdu a vůbec neholdujou. Pro dámy bych tu měl Via Torino, pro pány pak San Siro. Oboje se samozřejmě dá stihnout ještě během toho stejnýho dne jako všechno předtím, ale řekl bych, že se tu nabízí krásný rozdělení skupinky na dámský a pánský osazenstvo (holky si můžou projít obchody, kluci zajet na stadion).

                       

Takže pokud to ještě z předešlých řádků nebylo úplně jasný, Via Torino (tedy turínská ulice) je místo s opravdu velkou koncentrací obchodů. Zatím jsem ještě v Miláně nikde nepotkal takový ty naše tradiční obchodní domy, takže se tohle jeví jako ideální příležitost k nákupu. Narozdíl od Vittorio Emanuelle jsou tu navíc i klasický firmy jako H&M, Tezenis, FootLocker, Triumph nebo Bershka, takže peněženky nemusej až zas tak moc trpět. No a přecejen... jestli jsem to pochopil správně... pro holku by byla ostuda, kdyby si z Milána, města módy, nepřivezla alespoň nějakou maličkost.
Ostudu si ale při návratu můžou utrhnout i pánové. Samozřejmě, ne všichni musí holdovat fotbalu, ale stejně jako z Londýna nemůžete odjet aniž byste mrkli alespoň na jeden ze dvou slavných stadiónů Emirates Stadium nebo Stamford Bridge a v Barceloně snad jen úplnej fotbalovej ignorant nezajde na Nou Camp, tady je dle mýho žebříčku hodnot povinností jít se kouknout na stadion Interu a AC Milan, stadion Giuseppe Meazza přezdívaný San Siro. Hodně nezvyklej je v tomhle případě fakt, že jeden stadion obývaj dva tak velký týmy. To opravdu není jako když Bohemka musela hrát v Edenu. AC i Inter jsou velkokluby, který vcelku běžně hrajou o finále Ligy mistrů a s průměrným českým prvoligovým týmem by si asi jen tak utřely zadek. Derby tady opravdu musej mít hodně zvláštní atmosféru. Stadion je postavenej v hodně funkcionalistickým stylu, řekl bych, jeho velikost však stejně bere dech a na fotografii prostě pořádně zachytit nejde. Jeho asi největší nevýhodou je vzdálenost od centra. Metrem je to z Duoma asi 8 stanic a to jsme teprve v půli cesty. Dál člověk musí hezky pěšky podél dloooouhý áleje až po přibližně 20 minutách chůze se před ním konečně rozprostře výhled na stadion. Co jsem tak koukal, stadium tour a museum stojí dohromady 13 eur, takže to už je asi spíš pro větší zvědavce nebo ty, který jsou v Miláně poprvý. Nicméně i jen stát pod tím kolosem a stínit si rukou obličej je zážitek, kterej za tu hodinku cesty určitě stojí.

Tím bych asi svýho "průvodce" prozatím ukončil. Na jeden den toho bylo docela dost a musím říct, že mě od toho skoro až bolej prsty na rukou... Milano je rozhodně nádherný město a stojí za to se sem podívat. Na druhou stranu pokud chcete přijet do cizího města a mít otevřenou hubu po většinu dne, doporučuju spíš Paříž nebo Londýn. Tam tu hubu nezavřete... Špatný nejsou ani Amsterdam nebo Barcelona. Milano je prostě taková italská Praha - hezká, ale ničím nijak výrazně nešokuje. Hezky se tu žije, příjemně se tu studuje, ale pro Pražáka nic novýho.