20.5.2013

Bologna, nejstarší univerzita světa a spousta věží

Po skvělých zkušenostech s cestováním do okolních severoitalských měst všemi světovými směry (Como-sever, Torino-západ, Verona-východ) mi zbýval směr poslední... jižní. Rozhodl jsem se mezi mnoha možnostmi pro Bolognu. Nejen protože do ní byly relativně levnější jízdenky na rychlovlak, ale taky protože jsem v některých z nich už byl (Siena, Florencie) a do dalších se možná ještě někdy odhodlám v budoucnu (např. Pisa). V Bologni jsem ještě v životě nebyl a popravdě řečeno se do ní asi už ani nikdy nepodívám. No a aby nestačila jen krása samotnýho města, přivezl jsem si s sebou i krásnou slečnu, svoji slečnu... a den byl hned krásnější.

    

Začnu hned od podlahy. Bologna je nádherný historický město, jedno z nejkrásnějších, který jsem v severní Itálii viděl. Je to město protkaný historií, nádhernejma domama, kilometrama podloubí, několika zajímavejma věžema a přesto v ní není jediná památka, která by byla turisticky světoznámá. Asi i proto jsem nemohl ani v Národní knihovně v Praze, ani v knihkupectví v Miláně najít jakýhokoliv solidního průvodce Bolognou. Nicméně i bez průvodce jsme to zvládli bez problémů a mimojiné se koukli na nejstarší univerzitou na světě - Universita' degli studi di Bologna.

Páteční výletní den začal poněkud nezvykle. Oproti běžným výletním dnům jsme tentokrát nemuseli vstávat brzo, házet do sebe v rychlosti snídani a spěchat. V klidu jsme si přispali, pohodlně se najedli a až před polednem vyrazili na Porta Garibaldi. Odtamtud už nám cesta vlakem do Bologně (vzdálený od Milána cca 250-300km) trvala jen cca hodinu a čtvrt.
Ihned po příjezdu jsme si koupili malou, ale šikovnou mapku města a zamířili si to přímo na hlavní náměstí. Ještě než jsme k němu ale došli, příjemně nás překvapil první kostel po cestě. Narozdíl od Milána, kde je většina kostelů v románským nebo spíš gotickým stylu, jsme tu našli nádhernej až kýčovitě ozdobenej gotickej kostel. No a jen kousek za ním se před náma už otevírala Piazza Maggiore. My jsme ale řekli ne !! A otočili to k asi největšímu symbolu města, k dvěma věžím. Za zmínku tady rozhodně stojí, že jedna z nich je křivá jak prdel. Naštěstí, nebo spíš bohužel, ystoupat se dá jen na vrchol tý rovný, ale zato příšerně vysoký věže. A tak byl náš první výraznej zážitek asi 15 minutovej výšlap až na vrchol 97m vysoký věže Asinelli. Jako obvykle nicméně výsledek snažení stál za to. Z výšky téměř 100 metrů jsme měli celý město jako na dlani a mohli si užívat doslova pohlednicový pohledy na nádherně oranžový a červený střechy.
Po sestupu na zem jsme dál omrkli již zmíněnou Piazza Maggiore a obrovskou baziliku San Petronio. Po nich už jsme si pomaličku začali hledat místo k obědu. Bohužel už se psala čtvrtá hodina a my zjistili, že to nebude tak jednoduchý. Z mě neznámýho důvodu totiž restaurace v severní Itálii mezi třetí a šestou hodinou zavírají... a tak jsme si tak trochu nechtěně prošli prakticky celý historický centrum až jsme nakonec skončili zase poblíž dvou věží. Nutno ale vyzdvihnout, že jsme nepodlehli několika kebabům a mekáčům, který nás lákaly cestou, ale našli a dopřáli si tradiční boloňský jídlo. Já místní tortellini se smetanovou omáčkou, Terka pak tagliatelle al ragú.

                             

Po výborný obědovečeři jsme ještě chvíli jen tak bloudili městem, omrkli místní blešáky a obchody až jsem já nakonec pomocí internetu v mobilu zjistil, kde má sídlo rektorát místní univerzity a jeho směrem se vydali. Musím říct, že když jsem ten výlet plánoval, návštěva místní univerzity mě napadla jako první. Nejen že je to s největší pravděpodobností nejstarší univerzita světa (založena 1088), ale taky protože jsme v rámci Erasmu měli možnost studovat i tady. Zpětně jsem docela rád, že studuju a žiju v tomhle moderním Miláně, ale na místě to na mě přesto udělalo dojem. Samozřejmostí byly všude historický budovy, rektorát s věžičkou a překvapivě jsme našli i ekonomickou fakultu... to mi už opravdu nedalo se s ní jakožto student ekonomky nevyfotit =)
Hodně unavený, trošku spálený, příšerně uchozený, ale veskrze spokojený jsme před devátou zamířili zpátky na stazione centrale, abysme si zase odchytili náš oblíbenej rychlovlak. Cesta domu 300 kilometrovou rychlostí už byla jen příjemnou tečkou za skvělým dnem (a to ten večer ještě zdaleka nebylo všechno, k hodně pozdní večeři jsme si udělali vynikající hamburgery a až do brzkýho rána zapařili v Lime Lightu).

                        

Jak už jsem psal v úvodu, v Bologni jsem v životě nebyl a asi ani už nikdy nebudu. Je to nádherný historický město, který oproti Milánu skutečně žije svou historií a je tu cítit, že tu něco bylo i před Mussolinim. Na každým rohu na člověka dýchne nějakej palác, starý podloubí nebo věž a jelikož má město jako celek téměř 500 000 obyvatel, nepůsobí to ani přelidněně ani vylidněně. Přesto přes všechno... nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale... jsem opravdu rád, že nestuduju a nežiju v Bologni, ale v Miláně. Ikdyž pro tohle město moc slov chvály nemám a často se tu dost nudim, stejně si myslím, že oproti Bologni je tu vždycky kam zajít, co prozkoumat, něco novýho očíhnout nebo se jen tak projít po parcích, obchodech, podél kanálů nebo do muzeí. Na Prahu to samozřejmě nemá, ale musím říct, přestože to tu moc historicky povedený není, cítím se tu mnohem víc pohodlně a řekněme až doma, než kdekoliv jinde v Itálii.