20.3.2013

83. mezinárodní autosalon v Ženevě

Důvodů pro tenhle celodenní výlet byla spousta. Ještě nikdy jsem nebyl na delší dobu ve Švýcarsku (vždycky jsme jen projížděli), o Ženevě jsem slyšel spoustu zajímavých doporučení, v Miláně už je opravdu turistická nuda a v neposlední řadě jsem slavnej ženevskej autosalon vždycky chtěl vidět, ale z Čech to pro mě bylo zbytečně daleko. Takhle jsme si vzdálenost zkrátili sice jen o cca 500km (zbylo nám jich ještě cca 400), nicméně i tak se z celodenní jízdy stalo jen několik dopoledních hodin v autě. A zážitek to byl skutečně unikátní. Jen je mi doteď líto, že jsme pak nestihli omrknout samotný město... tak holt zase příště.

Když se spolubydlící poprvé zmínil o možnosti jet do Ženevy na autosalon, nijak výrazně mě to nezaujalo. Když jsem si pak říkal bůhví kdy se zase do Ženevy podívám, začalo mě to zajímat. Potom mi ještě jeden večer musel vysvětlit jak to bude s financema (kolik stojej mýta, kolik benzín, kolik vstup na salon atd.) a rozhodnutí padlo.
Jeli jsme nakonec směr Švýcarsko v pěti lidech. Tři Češi, jeden Italokanaďan a jedna Singapurka. Vyrazili jsme už časně ráno (kolem pátý jsme vstávali, v šest vyrazili pro ostatní), ovšem nakonec jsme se ze samotnýho Milána vyprdelili až kolem sedmý. U každýho pasážera jsme nabírali další a další zpoždění až jejich posbírání zabralo téměř hodinu. Nicméně pak už následovala jen dálnice a zase jen dálnice. Minuli jsme letiště, projeli kolem Torina až k italsko-francouzským hranicím, konkrétně k 12 kilometrovýmu hraničnímu tunelu pod horou Mt.Blanc (ano, pod nejvyšší horou Evropy). Ještě než jsme ale vjeli do Francie, Italové nás oškubali o skoro 30 euro na mýtu a ve spolupráci s Frantíkama o dalších 50 euro za tunel. Dálnice ve Francii ani nestojí za řeč a tak jsme kolem 11 hodiny konečně dorazili k Ženevě. Všude samý kolony, nepřehledný značení a spousta spousta cizích aut. Není divu... přijeli jsme na jeden z největších autosalonů v Evropě. Teprve kolem půl dvanááctý jsme nakonec zaparkovali někde bůhvíkde na okraji města. Naštěstí ale Švýcaři i na to bohem zapomenutý místo poslali shuttle jezdící přímo až k palexpu, kde se salon odehrával.
Když člověk vezme v potaz, že jsme vstávali v pět ráno a do haly autosalonu dorazili až kolem jedný odpoledne, zabrala nám celkvová cesta opravdu hodně času. Jediný štěstí, že cesta zpátky už byla časově téměř poloviční.

                                  

Když jsem prvně vstoupil do neskutečně obrovský haly a viděl tam všude kolem samý auta, skoro mi spadla držka. Jako jo, člověk je zvyklej na hokejový haly nebo menší veletržní haly, ale tohle bylo skutečně obří. Když mi pak kluci řekli, že je to tak třetina celýho autosalonu, začal jsem pochybovat, že se něco takovýho dá stihnout oběhnout během jedinýho odpoledne. Nakonec jsem se skoro nemýlil... zabralo nám to dobrejch 5 hodin a to jsme spoustu věcí prostě jen tak prošli. Na horní plošině jsme hned jako první potkali Chevrolety, potom Audi, Porsche, Lamborghini nebo třeba Bugatti. V tomhle pro mě tak trochu neznámým světě se mi opravdu líbili Chevrolet Camaro nebo slavnej Bugatti Veyron. Bohužel ale i na takový místo dorazily kýče. To když jsme narazili na jeden baculatej Chevrolet, kterej byl kompletně polepenej barvama a logama Manchesteru United. No hnus...
Postupně jsme se přesunuli přes nádherný vozy Bentley až do sekce Volkswagenu a samozřejmě ke Škodovce. Asi jsem byl naivní, když jsem tam čekal český hostesky nebo alespoň sem tam nějakej českej nápis. Hostesky byly nejspíš domácí Švýcarky a mluvilo se především francouzsky, italsky a anglicky. Nešlo si ale nevšimnout, že každej pátej návštěvník tohohle koutku byl Čech. Nakonec jsme odhadli, že jsme během jedinýho odpoledne na autosalonu potkali desetkrát víc Čechů než za celej měsíc v Miláně. Nechápu sice moc proč tolik našinců absolvuje úmornou cestu přes půl Evropy jen aby viděli pár aut, ale budiž. U Škodovky jsme se taky oficiálně vyfotili (takže máme i takovej malej suvenýr jako památku) a pak si dali chvilku voraz.
Po chvilkovým odpočinku jsme sestoupili do další třetiny autosalonu, kde nás uvítala obrovská sekce (téměř)domácího Renaultu. Jak to bylo ale pompézně ozdobený, tak se mi ty auta zdály ještě nudnější než obvykle. Nicméně i tak nás tady hodně zaujal jakejsi malej hudební speciál od Davida Guetty a především pak Renault poháněnej elektřinou. Kluci se navíc shodli, že hostesky Renaultu rozhodně patřily k nejhezčím na salonu, takže to nakonec nebyla až taková blbost zajít do této sekce. Další, tentokrát trochu delší pauzičku jsme si dopřáli u Nissanu. Vozy v zásadě nemastný neslaný, ale měli tam pohodlnou lavičku =)
Po osvěžení jsme ještě prošli kolem Hondy, Peugeotu nebo Jaguaru až jsme nakonec došli k Mazdám. Přestože je naše rodinka Mazdě věrná už víc než 14 let, musím s politováním říct, že se mi nejnovější modely ani trochu nelíběj. Celkově mi příjde, že se většina "normálních" automobilek typu Renault, Peugeot nebo Mazda snaží napodobovat prémiový značky typu Jaguar, Aston Martin nebo Maseratti. Je to dost smutný... auta přestávaj mít osobitý rysy a všechny značky se začnou normálnímu člověku plést. Příjemně mě v tomhle ohledu překvapil Seat se svým novým Leonem nebo Ibizou Cupra. Oba modely maj ostře řezaný přední i zadní světla a ve spojení se žlutou nebo červenou vypadaj velice sportovně a elegantně.
Po omrknutí pravý části prostřední třetiny jsme se přesunuli úplně dozadu, kde už na nás dýchaly prémiový značky. Moje srdcovka Volvo, tvrdý sportovní německý BMW nebo Mercedes. Musím říct, že ikdyž BMW vůbec nefandím, jejich model 335i Gran Turismo mě docela zaujal. Bohužel se ale o BMWčkách říká, že maj dost stísněný interiéry - jestli to je pravda jsem moc posoudit nemohl, lidi se totiž vyloženě přetahovali o kdo si sedne dovnitř. A tak jsme radši popošli dál. Za zmínku v nejvzdálenější sekci rozhodně stojí můj největší favorit dne, Dodge Viper. Tohle krásný žihadlo s mírně přimáčklým zadkem a luxusně velkým předkem tu bylo vystavený v sytě růžový barvě a s tradičníma dvěma pruhama od zadku až k chladiči. Parádní kousek kvůlli kterýmu rozhodně stálo za to sem přijet.
Když jsme pak svou pouť pomalu točili zpátky k východu, rozhodně jsme nemohli minout několik dost podivně vyhlížejících aut - se skoro až sci-fi vzhledem - nebo podivně pojmenovaný automobilky (Focaccia Group). Nicméně když jsme přešli tuhle podivnou skupinu vystavujících, už už jsme se blížili k zlatýmu hřebu večera. Nádherný, přesto pro mě osobně až moc krabicovitý Rolls Royci nás naladili na to, co mělo následovat. Houstnoucí dav a hemžení foťáku neomylně naznačovaly, že se blížíme ke stánkům Ferrari. Tihle Italové byli navíc podpořeni vozy značky Maserati a tak nebylo pochyb o jejich naprostý dominanci na celým salonu. Vyfotit si je chtěl snad každej a zjá samozřejmě nebyl výjimkou... byl jsem kvůli tomu dokonce ochotnej počkat si v davu několik dlouhých minut. Jen škoda, že jsem udělal tak málo dobrých fotek. Ale tak snad není všem dnům konec
Po shlídnutí Ferarri a víc než 4 hodinách na nohou už nás začaly celkem znatelně opouštět síly a tak jsme levou část prostřední třetiny prošli už jen z povinnosti. Fiátky, Alfy Romeo nebo Abarthy nabízeli poměrně pestrou paletu řekl bych "středomořských" modelů a barev a tak jsme neodolali ani si do některých sednout. Nicméně už to opravdu bylo spíš s vypětím posledních sil. Je docela smutný, že na futuristickýho Lexuse už jsem měl náladu tak akorát na pár snímků a rychle pryč. U Toyot pak naše cesta definitivně skončila a my se po úmorných pěti hodinách vydali na čerstvej vzduch. Bylo po šestý a tak nezbývalo než rychle chytit shuttle zpátky k autu a vyrazit autem do města pro holky.

                             

Když jsme o půl hodiny pozdějc projížděli centrem Ženevy, už byla prakticky tma. Mrkli jsme tak už jen na zajímavý obchody podél silnice, stříkající proud vody uprostřed města a zaparkovali na protějším břehu. Překvapivě snadno jsme našli jak holky, tak nejbližší mekáč. Byli jsme už všichni pořádně podvyživený, takže jsme bez výjimky souhlasili s pořádným meníčkem v podobě Big Maců a dalších drahých srand, který tenhle mezinárodní řetězec nabízí. Bohužel jsme pozdějc zjistili, že to byl asi náš nejdražší Big Mac v životě - i s pitím a hranolkama nás každýho stál 11,5 franků, což je volně převedeno asi 210 korun. Ale přecejen... na švýcarskej Big Mac se jen tak nezapomíná a tohle byl rozhodně výjimečnej den. Abysme mohli říct, že jsme alespoň něco viděli, jeli jsme se kouknout alespoň na Place des Nation, kde sídlí evropská část OSN a potom taky na budovu slavnýho výzkumnýho střediska CERN. Komplet zničený jsme pak kolem 10 hodiny večerní nastavili GPS navigaci zpátky na Milánu a rozloučili se s noční Ženevou.

                                  

Celkově nemůžu tuhle sobotu hodnotit jinak než kladně. Viděl jsem snad víc luxusních aut než během celých předešlých 23 let svýho života, zažil jsem spoustu příjemných překvapení a nakonec i trochu tý Ženevy jsem viděl poprvý v životě. Jen, jak už jsem podotknul v úvodu, škoda, že jsem viděl opravdu jen tu trochu. Asi to holt bude chtít další výlet do Ženevy spojenej třeba ještě s návštěvou Luzernu nebo Zurichu. Ale to je asi spíš písnička dalších let. Z hlediska samotnýho autosalonu můžu takhle zpětně říct, že to byl skutečně životní zážitek, ale narozdíl od města už to asi opakovat nemusím. Zas takovej fanda do aut taky nejsem a navíc mě ty neskutečný davy hodně zmáhaly.
A abych úplně nezapomněl ani na fotografickou stránku celý věci, rozhodně jsem na něco tak velkýho nezapomněl přibalit svojí kompletní fotovýbavu. Zpětně jsem toho sice maličko litoval (takovej makroobjektiv ani protrétní objektiv jsem opravdu nepotřeboval a přitom mě to celej den táhlo k zemi), nicméně kdybych s sebou neměl větší část výbavy, tyhle fotky by asi nikdy nevznikly. Poučení pro nějaký potenciální příště - nasadit blesk, snížit ISO a zvýšit rychlost závěrky. Spousta fotek je nepoužitelných nebo hodně špatných jen protože jsem byl línej vytáhnout z baťohu blesk. A přitom jsem tam potkal nejednoho cvoka s podobnou výbavou kterak tam bleskal na všechny strany. No což... tak třeba příště.